Poupě

8. Kapitola

Obleče si jednoduché tmavé kalhoty, světlý, upnutý svetřík, vlasy sváže do drdolu a vyrazí ven z pokoje, aby pozdravila členy domácnosti, rychle snědla přichystanou snídani a vydala se na cestu do školy, kde až příliš dlouho nebyla.

Před domem na ni již čeká Mari s navlněnými vlasy a lehkým líčením zvýrazňující její krásný obličej. „Krásné ráno, studente."

„Ahoj." usměje se Hope, jež se zařadí vedle ní, aby pomalým krokem vyrazili na cestu. „Klidně bych ještě spala..." utrousí nespokojeně.

Cestu jim osvětlují lampy, jelikož sluníčko teprve začalo vycházet a nestíhá rozradostnit ráno zlatavými paprsky. Vzduch se již začal s přicházejícím jarem oteplovat, ale stále se obě dívky choulí ve svých kabátcích s šálami až k bradám.

„Mi povídej..."

„Zase sis četla?"

„No jasné! Mám novou úžasnou knížku! Někdy si ji musíš určitě přečíst." rozzáří se hned blondýnka při vzpomínce na nové knihy ve své poličce.

Mari od puberty miluje historické romány, proto jich má plný pokoj a básní o nich v každé možné minutě, a také na ně padne polovina výdělku z brigády.

„Snad se k tomu dostanu, když teď musím dohnat všechny přednášky." upozorní na svůj studijní skluz sklesle hnědovláska.

„Jdi ty, stejně už všechno umíš..."

Hope pokrčí rameny a dál pokračuje mlčky, což Mari ocení nespokojeným mračením za jejími zády.

„Je ti dobře?" otáže se nakonec.

Hnědovláska si povzdychne snažíc se se odříznout od vlezlých vibrací dívky, v nichž začíná převládat starostlivost. „Je mi fajn." pokusí se o úsměv, aby dívku skutečně uklidnila.

Zabere to, Mari se na kamarádku usměje a dál v této debatě nepokračuje.

„Čau, holky." přidá se k nim kousek od školy Damien s legrační, kočičí čepicí na hlavě.

„Nazdar, koťátko." zatahá jej Mari za kočičí ouška, na což Dami reaguje pobouřeným obličejem.

„Čauky." Pozdraví jej Hope.

Dojdou k fakultě a rychle zalezou do tepla dýchajíc si na zmrzlé prsty. Projdou kolem vrátnice, kde pozdraví permanentně nepříjemného dědu, tradičně navštíví bufet pro zásoby na dlouhé přednášky a zalezou do posluchárny, kde obsadí místa co nejvíce vzadu u okna.

„A jsme zase tady..." zaskuhrá Mari a dramaticky se sesune na židli.

Hope nasaje známý vzduch jejich školy a usměje se.

Zase zpátky...

Je odhodlána do studia dát vše ve snaze vytěsnit všechny divné, děsivé a nelogické věci dějící se kolem její osůbky. Nechce se tím zabývat. Nechce o tom vědět. Chce být prostě zase jen Hope.

„Tak jdem na to, zlatíčka." vytáhne Damien propisku, když do místnosti vejde profesor a po chvíli započne s výkladem.

Mari to ocení odfrknutím, ale také se skloní nad sešitem a začne si dělat alespoň nějaké minimum poznámek. Hope se uzavře do bubliny, aby se plně věnovala výkladu, prezentaci a svému sešitu.

Postaví si hradby vědoma si jejich křehkosti, avšak právě teď pro ni představují jedinou spásu. I přes ně cítí naléhání vibrací všech lidí ve třídě, ale pouze tlumeně, vzdáleně, že je schopna jejich nárazy ignorovat.