Poupě

25. Kapitola

Hnědovlasá s lehkým náznakem úsměvu na rtech sleduje, jak se stín ošije zasažen nelibostí. Chladné oči odvrátí od dívky k oknu a našpulí rty, skrz něž něco nesrozumitelně zamrmlá.

„Slib je slib."

Yuki její slova ignoruje vysílajíc vlnky protestu směrem k dívčině osobě, avšak jako ozvěnu svého rozhořčení nazpět dostává neústupné odhodlaní svého tvrdohlavého poupěte.

„Já se již nakrmila..." Ozve se opět o něco tišeji Hope, jíž při těch slovech zaplaví čiré znechucení, které ji donutí sebou otřást. „Tak teď nakrmím já tebe." Dodá nakonec s pohledem upřeným na mladíka stále předstírajícího ignoranci druhé existence v místnosti.

Chci spát... Nechá nakonec vzduchem proplout své přání, když se mračí na denní svět na druhé straně okna.

Jemu tak neskutečně cizí svět, jenž otravuje jeho osobu každičkým fotonem.

„Však ty to ještě chvíli vydržíš." Usměje se Hope naprosto si vědoma zahradníkovi snížené potřeby spánku. Sama teď pociťuje účinky temnoty na její vlastní tělo. Jako by se jí organismus zpomalil, utlumil a stal se více pasivnějším k veškerým potřebným procesům, na nějž bylo její lidské tělo zvyklé.

Mrtví nepotřebují žít přeci. Vyvstane dívce na mysli, avšak hned ta slova vyžene ven prudkým zavrtěním hlavou.

„Ale všichni po tom toužíme, není to ironií?" poznamená pobaveně stín vyhlížející z okna.

„Většina z nás již nechce dále existovat, Yuki."

Zrak černovlasého se s nadzvednutým obočím stočí k dívence, při čemž nakloní hlavu ke straně a způsobí tak Hope nutkání mu ty jeho černočerné pramínky z očí odstranit.

Zatne dlaně v pěst.

„Jste jen prachsprostí lháři, zlatíčko."

Hope jeho slova odmění zamračením a vrátí se opět k tématu, které jí nebude tak moc nepříjemné. „Tak vyrazíme? Určitě si to užiješ." Vycení zuby v hraném úsměvu. „Zlatíčko." Dodá s notnou dávkou ironie, na což Yuki zareaguje přimhouřením očí při propalování drobné osůbky pohledem.

Nakonec přijme dívčinu tvrdohlavost a svůj slib, natáhne svou bledou dlaň jejím směrem vyčkávajíc, až jej za ni vezme. Kudrnatá vteřinku váhá připravujíce se na chladný dotek na své stejně chladné pokožce, než své prsty nejistě vtiskne do jeho sevření.

„Tak mi teda předveď ten "úchvatný" svět lidí." Prskne a stáhne dívku k sobě do objetí, aby se oba rozplynuly v meziprostoru.

Hope zavře oči a mlčky nasává jeho vůni, ač by se sama sebe nejradši propleskla za ty pomatené pocity z jeho přílišné blízkosti.

Mezi momentální nehmotností kdesi v neznámu si vzpomene na hodinu psychologie na střední škole, při níž učitelka nadšeně přednášela o Stockholmském syndromu a Hope tehdy neměla nejmenší tušení, jak se někomu můžou pocity tak moc pomást.

Teď tomu pravděpodobně začíná rozumět, avšak netuší, jak se takovému pomatení bránit.

Stanou uprostřed rušného náměstí zcela nepozorovaně, jak se živé bytosti kolem nich soustředí na své lidské strasti a radosti.

Hope se celičká zachvěje otáčejíce se stále dokola oslněna svým světem.

Doma.

Ze všech sil ignoruje iritaci z denního světla, městského života a rozjařeně pokukuje po lidech procházejících kolem dvojice skrývající se na pokraji lidského vnímání. Sleduje hlouček malých dětí, jak poskakují v zápalu nějaké hry, výskají a cosi na sebe navzájem pokřikují zachumlaní v teplých bundách s čepicemi až v očích. Sleduje dívky s růžovými tvářemi, jak se choulí v teplu náručí svého milovaného a společně se dělí o kelímek horké čokolády, jejíž vůně zaplavuje celičké náměstí.