Poupě

13. Kapitola

Mlhavá clona obsahující svojí existencí veškerý prostor pomalu začne ustupovat, aby se dívčina mysl opět vrátila k vědomí. Odkrývá ji jako své dítě, opatrně, lehce, aby se křehký květ pod jejím rouchem nerozpadl. Pomalu krmí své novorozeně vnějším světem, tak aby se nezadávilo, nezvadlo. Svým chladem jej objímá jako matka stále připoutaná na lůžko tiskne k hrudi nový život, jenž v sobě několik měsíců nosila.

Jak drahocenným dítětem je.

Jak krásnou existencí se stala.

Šeď odtáhne poslední chapadla, stáhne se a přenechá tělo dívce, jež otevře ztěžklá víčka a několikrát stále omámená zamrká do zšeřelého prostoru svého pokojíku. Celou svou bytostí vnímá, jak jí nosními dírkami do průdušnic proniká svěží večerní vzduch chladící plicní tkáň, vnímá zpomalený tep svého srdce, vnímá sebe.

Opatrně se posadí, aby pohledem lépe obsáhla prostor, v němž existuje. Vše se zdá být stejné, nezměněné, až na Hope.

Znovuzrodila jsem se jako fénix...

Kudrnatá dívka vyvalí čokoládové oči, dlaní si zakryje ústa otevřená v úděsu a tiše zasténá. Tiše, aby neupozornila ostatní členy domácnosti, ale dosti hlasitě, aby ulevila vnitřnímu chaosu, kterým je náhle zaplavena. Oči se jí zalijí slzami a ona se rozpláče snažíc se své vzlyky tlumit dlaní u úst.

Hrdlo se stahuje v tísni, žaludek v křečích, celé drobné tělíčko se rozechvěje a ona dokáže jen plakat a plakat. Nechává své bledé tváře smáčet desítkami horkých slz, jež skanou na krk, po němž s lehkým šimráním stečou na klíční kost. Pohled upírá do nepřítomna před sebou sledujíc vzpomínku na šedé oči. Oči stejně šedé jako je její nitro.

Pocítí neskutečnou tíhu na ramenou, tlačí ji do matrace, topí se v ní, nemůže dýchat.

„Ach, bože..." zaskuhrá přiškrceně lapena v bolesti.

Sladká mlha ustoupila a Hope zaplavila krutá realita. Realita, ve které již více není člověkem. Realita prosycená chladnou šedí. Realita prosycená nekonečnou budoucností.

Realita, která Hope stáhla na samé dno, aby ji celou svojí vahou drtila a ona mohla jen bezmocně lapat po doušcích vzduchu s neskutečnou bolestí rozkvétající jí v hrudi.

„Bože." zaúpí znova svíjejíc se v agónii hrůzy, bolesti, strachu.

Rukou nahmatá měkký polštář za zády, zaboří do něj obličej a zakřičí. Křičí z plných plic, křičí zoufalstvím. Pláče jak raněné zvíře chycené v pasti, aby zůstalo v další etapě života uvězněné v kovové kleci.

„Jsi teď mnohem, mnohem krásnější. Vítej na straně Stínů."

„Co jsi mi to provedl?!"

Měla jsi zemřít... Rozechvěje hluboký hlas její mysl. Měla jsi být mrtvá...

„Sakra, já to vím!"

Snaží se se odvrátit od existencí ve stínech, které ji sledují, zkoumají, hodnotí a nenávidí. Cítí jejich ostré vlnky narážející do jejích, aby je mohly roztříštit na tisíce kousíčků, jež hladově pohltí do své temnoty.

Zemři, zrůdo...

„Nejsem přece zrůda..." brečí zoufale pohled skrývajíc v polštáři. Nechce je vidět, nechce je vnímat. „Vypadněte!"

Jak temné zlo se vznáší ve stínech.

„Proč jsi mi to udělal?"

My tě můžeme zabít... Zaslechne opět nehmotné bytosti. My po tom lačníme, ztracenče.