Poupě

27. Kapitola

Jen mi důvěřuj, můj drahocenný poklade... Tak zněla první slova, jenž záhadný černovlásek daroval zcela otřesené Hope pomalu si uvědomující svou vlastní smrt, když ležela uprostřed silnice, když mlhavě vnímala dav lidí okolo své bezvládné existence, když hleděla do šedi osamělých očí a na pár chvil se s jejich majitelem sjednotila.

Na kratičký moment, na setinu sekundy se stali jedním, jejich duše se vpletly do sebe, aby si ta její zpátky do hmotného těla odnesla cejch temnoty, pach stínů a oscilace nového světa. A v ten samý moment se poprvé dotkla jeho ledového srdce, pod jehož silnou vrstvou temného ledu pocítila chvění. Chvění osamělé, zubožené a do morku kostí vyděšené existence toužící po zaplašení, po pohřbení tísně v hrudi.

Je jako ona.

Jsou stejní.

Jejich duše odráží stejné odlesky, stejné obrazy, jejich duše lákají stinnou dimenzi úplně stejně.

Proč tomu tak je?

Proč jsi stejný jako já?

Proč jsem jako ty?

A náhle dívce na mysli vyvstane otázka, slova, která se snažila dlouho popírat, ignorovat, nepřipouštět si jejich existenci, avšak více již toho schopna není. Proč naše duše po sobě tak moc touží?

Prudce se nadechne, až se rozkašle, a konečně otevře oči.

Svět je rozmazaný a ona zvláštně otupená – nic necítí, není schopna si uvědomit prostor kolem sebe, její mysl se stále potuluje ve sladkém oparu neznámého původu.

Rozklepe se.

Vybaví si obrázek bezvládného Yukiho zhrouceně ležícího na chladné zemi. Zcela bez aury, bez vědomí, bez temnoty. Yuki zcela bez Yukiho.

Do rozklepaných svalů se vkrade chlad neskutečné hrůzy.

Co se černovlasému stalo? Kde je teď? Je mrtvý?! Zabili jej?!

Tichý, rozmlžený prostor prořízne dívčin křik a snaha o zmobilizování kontroly nad tělem. Hruď jí sevře neskutečná tíseň, jenž přinutí čokoládové oči potřísnit zbledlé tváře prvními slzami.

Jak ráda by plakala pro sebe, pro své bezpečí. Jak ráda by se radovala ze zmizení šedookého věznitele, krutého zahradníka, hladového stínu. Tak neskutečně moc se chce usmát na jeho bezvládnou existenci, jelikož to on za všechno může, on z ní stvořil zrůdu, on vypěstoval zrůdnou zahradu ukrývajíc ji v útrobách lesa, to on je donutil hladovět a lačnit, to on krade to, co mu nenáleží. Protože to on je ztělesněním lidských hrůz ze stínů plazících se za nimi po celičký život.

Avšak i přes všechno to uvědomění její horké slzy patří jemu.

Prostor je zahlcen jejími vzlyky, jejím strachem, zděšením a panikou. Svíjí se neschopna nalézt správné svaly pro vzpřímení se.

Náhle pocítí dotyk spolu s lidským teplem na svých zádech.

Někdo dívku konejšivě hladí po hřbetě a ona je schopna rozeznat tichý, uklidňující chlapecký hlas.

Yuki?

Zadrží dech a veškerou energii soustředí na vzpamatování se, rozežene slzy z očí, aby konečně spatřila prostor okolo sebe.

Dívčin pohled padne na malou komodičku u zdi jen pár kroků od ní, uvědomí si měkkou matraci postele, na níž její třesoucí se tělo spočívá, avšak nevidí žádná okna. Světlo oranžového odstínu se šíří z malé lampičky na nočním stolku u postele.