Poupě

6.6. Kapitola

„Venku je dnes nádherně." poznamená mladík s oříškovýma očima upřenými na les za oknem, kde odpolední slunce zahaluje vše do zlatavého pláště prozařujícího pomalu se probouzející les ze zimního spánku. S mírným úsměvem na tváři sleduje, jak oslnivé paprsky tančí mezi stále holými korunami statných stromů, aby rozehřály lesní půdu a obdarovaly zelenkavý mech svojí energií. I přes zimní chlad si užívá lehký vánek přinášející do místnosti svěží lesní vzduch a čechrající jeho světle hnědé vlasy.

„Mohli bychom na procházku." ozve se za jeho zády ženský hlas, jehož majitelka jej o pár chvil později sevře v objetí svých hubených paží.

Na mladíkově obličeji se usadí zasmušilý výraz, pohladí dívku po hřbetu ruky a dlouze povzdychne. „Víš, že nemůžeme..."

„Tobiasi..."

Tobias se k druhé osobě otočí čelem, aby shlédl na její něžný, kulatý obličej se zářivýma zelenkavýma očima krásně ladícími s blonďatými, krátkými vlasy. Něžně jí přejede prsty po hraně čelisti, než se sehne k jejím drobným rtům pro něžný polibek.

„Emily, víš, že už jen tímto riskujeme..." povzdychne.

Dívka jej obejme. „Už nechci... Bojím se. Proč prostě neutečeme?"

Nechá se velkými dlaněmi hladit konejšivě po zádech, avšak úplného klidu stále nezažívá. Neustále ji trýzní... Nekonečná tíseň v její hrudi mísící se se strachem. Každé ráno po probuzení cítí jejich klec kolem sebe, která se každým dnem stává stále více a více stísněnější.

„Nenechá nás."

Emily jej od sebe prudce odstrčí a zkříží ruce na hrudi lapajíc po dechu, jehož je náhle v jejích plicích nedostatek. Lesknoucíma se očima sleduje klidného mladíka před sebou odmítajíc přijmout jeho slova za pravdu.

„Už nechci... Už nemůžu!" křikne zoufale s první slzou kanoucí jí po tváři.

Rozhlédne se po uklizené kuchyni laděné do tlumených, příjemných barev, se zelenou linkou a hnědými poličkami, na nichž pěstují příjemně vonící bylinky. Nad poklizenou linkou jsou upevněny krásné, dřevěné skříňky s nádobím a potravinami pro obyvatele domu.

Pamatuje si, jak přišla poprvé, jak konečně pocítila teplo domova. Ale teď... Teď chápe, že toto nikdy její domov nebyl, schovala své vystrašené srdce do vězení, z něhož není úniku.

„Chci pryč, daleko. Chci být zase já." vzlyká do ticha domu, jenž je náhle přerušeno tlumenou hrou na klavír linoucí se skrz útroby obydlí, aby svými lehkými tóny pohladila každého, na nějž narazí.

Pomalá melodie se šíří prostorem, až do nitra dívky, kde zažehne další plamínek strachu a bezmoci. Necítí v ní žádné emoce, tóny jsou příliš chladné, neprocítěné, nepřátelské. Nesnáší je.

„Nenávidím ho." zasyčí zlostně, na což Tobias reaguje rychlým přikrytím jejích úst s hrůzou v očích upřených na právě příchozí osobu.

„Grace..." osloví starší ženu tiše.

Emily s vytřeštěnýma očima obrátí obličej ke staré ženě s šedými vlasy sepnutými do drdolu, s tmavýma očima zdobícími vrásčitý obličej, oděné do jednoduchých, zelenkavých šatů. Její dobrosrdečné oči smutně hledí na pár před sebou v hlavě přemítajíc o jejich budoucnosti, která však nepatří mladé lásce.

„Nenávidíš jej?" otáže se hlasem zkřehlým spoustou let.

„Ona jen-" ozve se mladík, avšak započatá slova přeruší rozechvělý hlas dívky.

„Ano."

Grace posmutní ještě více. „On tě ale miluje."

Blondýnka sevře ruku v pěst a přiloží ji na hruď. „Já jeho lásku necítím... Já ji nepotřebuji!"

„Ty jeho lásce pouze nerozumíš." zareaguje šeptem starší žena.

„Jeho lásce? Vždyť on nezná city, nemá je. Je jako kus ledu... Touží po tom někoho ovládat, vlastnit, mít nad ním kontrolu, ale já už nechci." chrlí ze sebe v doprovodu zoufalých vzlyků.

Mladík rozčílenou dívku schová do svého náručí šeptajíc uklidňující slova, která však do její mysli neproniknou. Grace je stále zasmušile sleduje, než se obrátí k odchodu.

„Dám vám nějaký čas, ale do večera buďte zpátky." řekne zády k nim, než se rozejde tmavou chodbou směrem, ze kterého se line pomalá klavírní melodie.

„Děkuji." zašeptá mladík s vděčným pohledem upřeným na odcházející ženu.

Grace pomalým krokem projde dům, až ke dveřím Yukiho pokoje, před nimiž se na vteřinku zastaví.

„Pojď dál, Grace," zaslechne mladíkův hlas.

Otevře tedy dveře do zšeřelého pokoje, kam zatažené závěsy propouští pouze minimum slunečního svitu. Zrak jí padne na mladíka u klavíru, jak pomalu přesouvá prsty z klávesy na klávesu, aby rozechvěl struny vypouštějící do vzduchu melodické vlnky.

„Necítíš se dobře?" otáže se žena usazujíc se na židli u malého stolu uprostřed místnosti.

„Poslední dobou mě trápí tlak na hrudi..." postěžuje si černovlásek, jenž vstane od klavíru, přejde k židli, na níž sedí starší žena, aby si klekl vedle ní na zem a hlavu složil do klína krytého zelenkavou látkou.

Grace jej začne hladit po hebkých vlasech prohlížejíc si jeho elegantní rysy obličeje. Rovný nos na drobném obličeji, krásně vykrojené, růžovoučké rty, šedivé oči mandlovitého tvaru a vždy bledou pokožku.

„Neboj se... Jsem tady s tebou." pronese konejšivě.

Mladík sevře lehkou látku šatů mezi dlouhými prsty. „Já vím, vždy budeš se mnou."

Žena se smutně pousměje.

Ano, již na věky věků budu s tebou.

Stejně jako dlouhá léta do této chvíle, budeme i dlouhá léta po této chvíli svázání k sobě nekonečným utrpením...

„Přesně tak..."

Klidný prostor rozechvějí slaboučké vibrace protkané hlubokým utrpením vycházejícího z chlapcova nitra. Žena je jen mlčky vnímá nechávajíc jim veškerý prostor kolem nich. Nechává se hladit smutkem a bolestí skrývající se v jeho nitru nepřestávajíc hladit černé vlasy.

Jednou i ty nalezneš svůj klid. Jednou se o tebe postará někdo jiný než já.

Zahledí se k závěsům díky odpolednímu slunci zbarvených do zlaté barvy, kterou dále nepropustí.

Jednou mě necháš odejít...

Jednou nás všechny propustíš...