Poupě

2. Kapitola

Do temnoty rozpínající se do všech nekonečných směrů se začne vkrádat slaboučká, šedivá mlha vědomí. Vychází odnikud a svým mlžným oparem propůjčuje barvu chladnému, prázdnému a bezbarvému prostoru. Jako kouř z právě sfouknuté čajové svíčky, který si svými malými molekulami přivlastňuje zšeřelou místnost, tak nepatrná mlha získává stále výraznější přítomnost, až zcela pohltí veškerou neexistenci vládnoucí před jejím příchodem.

Náhle se poklidně se vznášející šedivou přítomností prožene prudká vlna uvědomění si. Rozbouří poklidné vědomí, rozvlní oblaka šedivé barvy vytvářející různošedé proudy, které se teď splétají v nejroztodivnějších tancích utvářejíc tak fantastické mlžné obrazce. Avšak stejně rychle a nečekaně jak vlna přišla, tak i opět odezněla ztratíc se kdesi za hranicemi neforemného oblaku, aby vládu nad prostorem opět získala poklidná šeď.

Prostor se tak dále utápí v tichu, jenž lidský sluch nikdy neměl možnost poznat. Ticho tak neskutečně tiché, že by v každé přítomnosti, octnoucí se v jeho dosahu, zmrazilo veškeré známky života a nechalo by ji prázdnou, podobnou mrtvému tělu a jeho otupující se duši, která ztrácí teplo pocitů, emocí a všeho lidského. Zhasilo by každičký plamen i doutnající uhlík pro příchod děsivého chladu a temnoty.

Jak monstrózní to ticho...

Náhle se vše nepatrně zachvěje těsně před tím, než se prostorem opět prožene sem nepatřící vlna. Rozhoupe proudy mlhy a vpustí do chladného ticha nepatrné vibrace rozechvívající prostor, v němž plavou.

Uvědomění si.

Šediví tanečníci se nestihnou vrátit do stavu klidu, jelikož se jimi prožene další nárazová vlna zaplavující je stále výraznějšími vibracemi.

A další.

A znova.

A znova.

Celý prostor se náhle chvěje, mlha víří tak rychle, až je nucena svoji přítomnost stáhnout a přenechat vládu nad prostorem rozbouřeným vibracím.

Vibracím lidského vědomí.

Uvědomuji si...

Procitne.

Mlha se ve vteřině zcela rozplyne a je vystřídána probouzející se lidskou existencí.

Lidskou?

Vědomí se rychlostí světla transportuje do těla, lidského těla, objevujíc všechny jeho tkáně a struktury. Jako hrot vypuštěného šípu se zabodne do srdce, jež se začne pomalu vracet ke své povinnosti, aby rozproudilo krev v příliš zklidněném řečišti. Pomalinku, jako jsou prvotní stahy srdečního svalu nenarozeného dítěte, si připomíná, jak pracovat se svými buňkami, dokud opět nenalezne správný rytmus pro rozběhnutí organismu.

Krev se nejistě dá do pohybu, vteče do plicních sklípků, kde pohltí skoro nepatrné množství kyslíku, aby alespoň tou troškou vdechla život strnulým svalům.

Náhle prázdnou průdušnicí propluje první slabounká vlna kyslíku.

Svaly se okysličují a dostávají se ze stavu strnulosti, aby tělu vrátily život.

Další nádech, další vlna kyslíku, jenž tentokrát již plíce zvládnou vyměnit za oxid uhličitý, který je trhaným výdechem propuštěn do okolí těla.

Teď již okysličená krev se nahrne do mozku pomalu se vracejícího ze stavu nevědomí. Po nějaké době v objetí životabudičské krve si uvědomí svět za hranicemi pomalu se probouzejícího těla. Uvědomí si zvuky, uvědomí si světlo pronikající k receptorům skrz tenkou kůži očního víčka, uvědomí si teplo vzduchu, uvědomí si nepříjemný, štiplavý zápach.