26. Kapitola

36 2 0
                                    

Hope rychle otevře oči a několikrát zamrká, než je schopna zaostřit znepokojený výraz černovlasého mladíka před ní. „Hope, je vše v pořádku?"

Hope se zmateně rozhlédne kolem sebe, po slunečním odpoledni uprostřed jí velmi známé ulici s holými keříčky na okrajích chodníku. „Já..." vysouká ze sebe ve stavu zmatení. Pohlédne na své dlaně, v nichž svírá modrou kapsičku. „Asi ano." Zašeptá prostě, když si vybaví chvíli před pár minutami.

Co je to se mnou?

Pohlédne za sebe, aby zrakem spočinula na menším rodinném domečku světle hnědé barvy, s roztomilou předzahrádkou, na níž na jaře, v letě roste spousta bylinek, z nichž poté mamka dělá čaje a sirupy.

„Vypadáš zmateně." Podotkne stále podezíravě stín, čímž na sebe opět stáhne dívčinu pozornost.

„Promiň, jen se mi nějak zamotala hlava." Pousměje se nervózně kudrnatá. „Je divné necítit lidi okolo."

Mladík chápavě přikývne. „Tak kvůli čemu jsi tak výskala, tedy?" nadhodí po chvíli ticha otázku vyvolajíce tak úsměv na tváři bledé dívky po jeho boku.

„Ach, teď poznáš kouzla!" Uculí se, popadne hubené zápěstí, aby Yukiho začala táhnout po jejím světě, po jeho nepřátelském území. Šedýma očima spočívá na hnědé hřívě poupěte, pozoruje, jak se pramínky nechávají ovládat tancem větříku okolo nich. Necítí její nitro, slíbil být na pár chvil "člověkem", avšak její radost je tak čirá, až jí z ní v očích svítí jiskřičky.

A on je za ně nepochopitelně rád.

Ohlédne se po malém domku se zvláštní úzkostí v hrdle, která jej donutí zrak opět odvrátit jen proto, aby se stal obětí dívčiných slov. „Škoda, že jsme nepotkali mamku. Stýská se mi..."

Yukiho zamrazí a jeho tělem projede nepatrné zachvění.

„Ale tak není všem dnům konec, že?" pokračuje zcela bezstarostně hnědovláska skoro poskakující v radostném rytmu jejího momentálního rozpoložení.

„Proč si myslíš, že se ještě někdy shledáte. Ty jsi má, nehodlám se o tebe dělit, poupátko. Jen mě máš milovat."

„Nemůžeš někoho vlastnit."

„Ale své květiny ano."

Hope zavrtí hlavou rozhodnuta dnes více se zahradníkem témata jejich existencí nerozebírat. Dnes jsou prostě dvě další existence proplouvající tepající řekou města. Jako lidé.

Uvědomí si své prsty obemknuté kolem drobného zápěstí. „Vypadáme jako přátelé." Podotkne jakoby mimoděk čokoládové hlubiny odvracejíc od zahradníka, jenž se nad jejími slovy zamračí.

Význam slov je chlapci neznámý.

„Jsme tady. Koukej, koukej, tam!" Jiskří nadšením rozjařená a Yuki otráveně obrátí oči k nebi, ale nakonec pohlédne směrem, který jeho pozornosti určila společnice, aby ještě otrávenějším pohledem spočinul na drobném stánku.

„Hodláš mě krmit lidskou potravou?" mračí se na staříka za pultem.

„Mlč a věř mi." Vznese rozkaz a odběhne ke stánku, z nějž se do prostoru linou sladké, syté vůně, a nadšeně začne rozmlouvat s prodavačem. Po chvilce se již dívka vrací dva kelímky svírajíc v dlaních. „Tak teď vítej v mém světě."

Černovlasý s nedůvěřivým výrazem v obličeji převezme jednu ze sladkých kořistí a mírně sebou cukne, při kontaktu s horkým předmětem.

Hope se rozesměje nad jeho pestrou škálou výrazů, z nichž nakonec nejdéle setrval ten, který zcela neskrývaně dával najevo, jak rád by černovlásek chrstl horký obsah nezbednému poupěti do obličeje.

PoupěKde žijí příběhy. Začni objevovat