Poupě

10. Kapitola

Kráčí ulicemi plných lidí s rozepnutými kabáty, jelikož jaro se konečně rozhodlo bojovat o vládu nad světem a vpustilo do něj trochu tepla v doprovodu radostných paprsků. Míjejí partičky mladých lidí užívajících si krásný, sluneční den v ulicích velkoměsta nedbajíc zítřejších povinností.

„Empatie?" pronese zaskočeně Hope.

„Jo, po nehodách lidé mívají různé následky kvůli šoku, víš? Co když ses prostě stala citlivou na emoce ostatních?" osvětlí Mari svoji teorii.

„Dávalo by to smysl..." přemýšlí Damien jdoucí po druhém boku kudrnaté dívky.

Hope si v duchu povzdychne nad veškerým nepochopením kolem její osoby, avšak nemá to přátelům za zlé. Jak by taky mohli něco takového pochopit? Mohou vůbec něco takového pochopit? Vždyť ona sama to vše prožívá, ale nechápe absolutně nic... Silná empatie je proto pro nic netušící jasným vysvětlením dívčina současného stavu.

„A ty halucinace... Víš, že jsi vždy byla strašně citlivá. Vždyť máš problém zabít i pavouka a jestli teď vnímáš lidi kolem sebe ještě silněji než před tím, je možné, že tě to psychicky vyčerpává. Přece jen nejsi stavěná na takový tlak..." pokračuje Mari ve své teorii.

„Neměla bys zajít za psychologem?"

„Už mi to nabízeli rodiče..."

„A?"

„Opravdu nemám náladu se bavit s někým cizím o mém psychickém zdraví..." utrousí Hope nespokojeně.

„Asi tě chápu." souhlasí Damien.

Pomalým krokem dojdou na křižovatku, kde se Marinet objetím rozloučí spěchajíc na brigádu ve vedlejší ulici. Zbylá dvojice chvíli sleduje záda chvátající dívky, než Damien zatahá hope za rukáv, aby ji odtáhl k nedalekému květinářství, kde vybere bílý květ a vtiskne jí jej do dlaně s úsměvem na rtech.

„Neboj se, my se o tebe postaráme, jen nám musíš věřit, jasný?"

Hope celá dojatá přikývne v prstech si pohrávajíc se stonkem darované květiny. „Vždyť já vím..."

Kráčí bok po boku mlčky si užívajíc vzájemné přítomnosti, kdy Hope pročítá chlapcovi myšlenky, ve kterých ona hraje hlavní roli. Opatrně se potuluje v jeho hlavě, aby se rmoutila nad stínem, jenž mu vnesla do mysli.

„Netrap se tak." pronese k chlapci tiše.

Dami se zastaví uprostřed rušné ulice, popadne dívku za rameno a trhnutím ji k sobě obrátí čelem topíc se v jejích čokoládových očích. Studuje dívčin krásný obličej, velké oči teď vytřeštěné údivem, růžovoučké rty a bledý odstín pokožky. Zvedne druhou ruku, aby ji také položil dívce na rameno a uvěznil tak Hope ve svých spárech bez možnosti úniku.

„Ty ses našimi starostmi trápila roky, ale teď seš to ty, kdo potřebuje naši starost, Hope... Nepředstírej, že vše zvládneš sama, že nepotřebuješ někoho, kdo se o tebe bude strachovat. Nepředstírej, že jsi v pořádku, když chceš tak strašně moc plakat. Nejsem tady od toho, abys přede mnou musela předstírat, že je vše v pořádku, jasný?"

Chlapec sleduje, jak se dívce rozechvěje spodní ret, jenž si hned skousne klopíc pohled ke špičkám jeho bot. Pozvedne jí něžně hlavu, aby byla nucena se kamarádovi opět zahledět do očí.

„Opři se o nás." poprosí dívku tichým hlasem, který i přes ruch města, jenž se dvojicí náhle stal neslyšeným a příliš vzdáleným, zasáhne její chvějící se nitro.