Poupě

19.19. Kapitola

Černovlasý stín se obrátí k odchodu, aby Hope zanechal samotě jejího malého, zšeřelého pokoje, jenž se nechal pohltit šerem večera nastupujícího k moci po slunečném dni. Mírumilovně růžovoučká obloha se stala rudou. Jak vášnivý je teď její odstín, jak horký a divoký, stejně jako nitro kudrnaté dívky stále se krčící nedaleko drobného mladíka utápějíce se sama v sobě.

Natáhne bledou, hubenou ruku po klice dřevěných dveří, když jej zarazí hluboký nádech a následně dotyk na paži, když dívka sevře látku kimona mezi prsty. Její stisk je nejistý a odhodlaný zároveň, její pohled je stále rozechvělý, nechá jej ustanout na černých vlasech druhého, který zůstává čelem stále otočen ke dveřím vyčkávajíc na slova rezonující v dívčině duši.

„Stůj..." zašeptá tiše, polkne a celou dlaní obemkne chlapcovu paži, aby jí neutekl, nezmizel, aby setrval a vyslechl ji.

Yuki se nechává omývat její nejistotou, rozrušením a soucitem, jenž však na jeho čele vyvolá vrásku, jak se zamračí v podráždění. Dívenka jej lituje, viděla jeho nitro, temnotu, vzpomínky, viděla jeho a teď se nechává lapit soucitem pro někoho, kdo o něj nestojí.

„Hope... Přestaň..." promluví tiše pociťujíc, jak po těch slovech sebou hnědovláska mírně trhne. „Nepřisuzuj mi své pocity, své vnímaní. Jsem jiný než ty, má podstata je od tvé úplně odlišná. Nepotřebuji tvůj soucit, nechci jej, nenávidím jeho chuť." sykne.

„Jak chutná?"

„Hořko-sladce, nesnáším tu kombinaci. Cítím, jak se uvnitř chvěješ, jsou to maličcí, kluzcí a příliš zvlnění hadi, kteří se svou drobnou existencí zamotávají do mých pocitů, aby je zauzlovali, oslabili, znechutili. Jsem tebou znechucen..."

„Ale já to viděla-"

„Přesně viděla, necítila! Nevíš, jak to vnímám já, nemáš ani ponětí, kým jsem, takže se začni starat o sebe. Já vidím tvůj chaos, usaď jej a vykveť, to je teď tvým úkolem." Přeruší její slova chladným hlasem, jenž dívku rozechvěje svým rozhořčením, avšak chlapce ze svého sevření nepropustí.

„Mýlíš se..." opáčí tiše.

Černovlásek se teď k dívce natočí celou osobou s ostrým nádechem, jak jej lapilo rozhořčení, a shlédne svým ledovým pohledem do dívčiných rozohněných očí. Je také rozhořčena.

„Mýlíš se." Zopakuje tentokrát hlasitěji, jistěji narovnajíce se v zádech. Propustí chlapce ze svého držení, aby si ruku položila na hruď, kde pocítí slabou ozvěnu svého tepajícího srdce. „Tady jsem to cítila, tady jsem cítila tebe."

Černovlásek se ušklíbne, protočí chladné oči, na což dívku hrubě popadne za útlá ramena, aby ji přirazil k nejbližší zdi. Svůj obličej přiblíží k jejímu na pár centimetrů, až si vzájemně kradou kyslík od úst. „Ach mé naivňoučké poupátko... Copak si myslíš, že bys mohla ustát mé pocity, mé nitro? Skutečně si tak moc věříš?" pousměje se.

Hope sleduje jeho lesknoucí se, šedé oči hořící v plamenech hněvu, prohlíží si bledou pokožku, prohlíží si žilky, jež prosvítají na spáncích věznitele. Černé, delší vlasy ji teď šimrají na tvářích a v kontrastu s rudou oblohou za chlapcem tvoří výjev démona.

„Yuki, já tady nejsem ten had, který se ti vloudil do mysli."

Nad těmi slovy oslovený přimhouří oči, než popadne dívku pod krkem, aby si všechen kyslík nechal pro sebe. Avšak hnědovláska dál zůstává na rozčílené bytosti spočívat svým vřelým pohledem, který se pomalinku, ale jistě vpaluje do ledového srdce.