Poupě

15. Kapitola

Tvůj hlad je nekonečný, ztracený hybride...

Temnota v tobě chce být nakrmena. Slyší tiché, rezonující hlasy všude kolem sebe. To stíny krčící se v rozích místnosti, sledují ji, nenávidí ji. Smějí se tenkým vlákénkům osudu ovíjejícím se kolem dívky v chaotické změti, překroucená, přetrhaná, zauzlovaná, nasáklá slizkou temnotou ztratila svou původní rudou barvu, ztratila svůj skutečný význam.

Jsou pavučinou. Lepivou, tenoučkou, hrůzu nahánějící sítí držící dívku ve sféře, v níž již existovat nemá, kam již nepatří, kde pro ni život připravuje nekonečné utrpení, bolest a hlad.

Jen si dej, ty zrůdo!

Ty démone, hybride, zatracenče! Naráží další a další slova, hlasy do zděšené dušičky dívky, která s hrůzou v očích sleduje nehybné tělo kamaráda zhroucené na posteli.

Vezmi si, co je mu nejdražší... Pro to teď existuješ, abys kradla. Abys vytrhávala!

Tvé dny na světle byly sečteny, již nikdy více je nespatříš...

Patříš temnotě.

Patříš peklu!

Po celém prostoru se rozlije chlad, až hnědovlásce naskočí husí kůže. Hope vnímá existence na pokrajích této dimenze, stíny, temné chuchvalce nehmotnosti, bytosti odjinud. Pohled přesune z chlapce na rozechvělou Marinet, jež z Hope nespouští zmatený pohled. Bez jediného napnutí svalových vlákének s otevřenými ústy vyčkává, co nastane v další vteřině, co její kudrnatá kamarádka provede.

Vypadá to, jako by se čas zastavil, snad aby se ubohé bytůstky v místnosti nepropadly do spárů paniky, nepochopení a odsouzení? Snad aby krutá realita nepohltila svázanou duši nelidské dívky a nevrhla ji na cestu osamění? Snad aby pravda zůstala skryta, aby hlad zůstal tiše spát, aby Hope byla stále Hope?

Blondýnka se pohne.

Čokoládové oči sledují rozechvělý krok, kterým se kamarádka přemístí před postel, kde svým tělem zacloní druhé dívce výhled na Damiena. Jejich pohledy se spojí s nevyslovenou otázkou, jež nese hořký nádech za jejím dozněním, visící ve vzduchu.

Hope se nejistě postaví na nohy ovinouc ruce kolem trupu. „M-mari..."

„Co jsi to provedla?" vysloví kamarádka krutou otázku s pohledem přetékajícím strachem.

Patříš temnotě... Ztracenče... Vždy již budeš hladovět...

Dívka neodpovídá, zůstává nehnutě stát na místě s lesknoucíma se očima upřenými na osůbku před postelí.

Cítí neukojený hlad, cítí jeho volání, jeho křik, jeho touhu po uhašení, ví, že jej jednou nakrmí... Že jí zadusí, nechá oslepnout, nechá krvácet, jen aby jej uhasila. Ale teď... Teď, když poznala ten slastný pocit, kdy ta tupá bolest mizí z jejího nitra, kdy prahnoucí hrdlo svlaží sladké vlnky, nedokáže s ním bojovat příliš dlouho.

Nedokáže odolávat temnotě ve svém nitru deroucí se na povrch.

V další vteřině dívka začne krvácet, když jí hroty prorazí kůži na hrudi, zasáhnou srdeční sval, který se na pár chvil hrůzou zastaví. „Co jsi zač?"

Z oka skane první slza. Hope se přikrčeně vydá ke dvojici, avšak Mari o krok ucouvne, zakopne o hranu postele, takže se zřítí za chlapcem. „Stůj!"

Hope zastaví sledujíc napřaženou ruku kamarádky.

„Prosím..." zašeptá do prostoru mezi nimi.