Poupě

3.3. Kapitola

Po otevření tmavých, dřevěných dveří do svého pokojíku chlapcův pohled spočine na mladíkovi stojícího uprostřed místnosti v šedivém kimonu s tmavě modrým páskem, když se k němu otočí čelem spatří černou čelenku stahující mu černé vlasy z obličeje, aby daly vyniknout jeho chladným očím.

Zavře dveře a pozdraví návštěvníka: „Ahoj, Yuki."

Yuki tiše přejde místnost k dítěti u dveří, ke kterému si přidřepne, aby si zpříma hleděli do očí. „Kdepak jsi byl, Dany?" otáže se klidně nespouštějíc nic neprozrazující pohled z jeho tvářičky.

„Chtěl jsem ji taky vidět." usměje se chlapec nevinně.

Mladík si chvíli prohlíží jeho obličej, než jej stáhne do svého objetí a zaboří mu obličej do jamky mezi krkem a ramenem. Vdechuje jeho krásnou kopretinovou vůni smíchanou s vůní tělového mýdla.

Daniel objetí oplatí nechajíc černé vlasy šimrat jej pod nosem.

„A viděl jsi ji?"

V odpověď dostane přikývnutí hlavou. „Je moc krásná." zasní se chlapec sevřený v náručí staršího.

Černovlásek pocítí sílící vlny vycházející z chlapce před ním. Cítí jeho vzrušení a radost. Jeho emoce jej objímají stejně jako jejich vlastník. Zavře oči a natáhne se k nitru dítěte, aby se nenápadně mohl probrat jeho vzpomínkami.

Dítě pocítí, jak muž strne a zesílí svůj stisk, až se tlak na jeho tělo stane příliš nepříjemným. Pokusí se dostat ze sevření, avšak marně.

„Mluvil jsi s ní?" otáže se černovlásek s hlasem chladnějším než obvykle. Dítětem propluje vlna strachu.

„A-ano." zakoktá slaboučce. Pocítí tlak na své vědomí, tlak na nyní vyděšené nitro, které se snaží skrýt před svým společníkem, ale to je pro něj nemožné. Yuki se dál nerušeně probírá vším intimním, co v sobě nosí.

Pocítí zachvění vzduchu, avšak tentokrát to byl mladík, jenž rozechvěl prostor svými vibracemi. Velice chladnými vibracemi.

„Dotýkal ses jí?" padne další otázka.

To už se Daniel snaží ze všech sil se osvobodit naplněn hrůzou z náhlé změny Yukiho chování.

Kde je ten Yuki, kterého znám?

Ten, co je vždy milý...

Mladík zaryje své dlouhé prsty do jeho zad, až se do vzduchu vznese tiché syknutí. „Tak dotýkal?"

„Já... a-ano." skoro již vzlykne.

Yuki dlouze vydechne a zakousne se do chlapcovi kůže v jamce, čímž mu způsobí nemalou bolest, která již dítě rozbrečí. Popustí své nahněvané emoce, aby je chlapec pocítil a uvědomil si jeho nahromaděný vztek.

„Zlobivý kluk..." zašeptá po odtažení úst z jeho krku.

„Omlouvám se." zavzlyká Daniel topíc se v nechápavosti a strachu.

Nechá Yukiho, aby se od něj odtáhl a s vražedným pohledem zaklenutým do jeho očí jej pevně chytil za ramena. „Už se jí nikdy nedotkneš, ano?" zasyčí černovlásek. „Už nikdy nepocítíš tu touhu, kterou jsi cítil při vzpomínce na ni."

Chlapec kulí svá zlatavá kukadla lapen v chapadlech hrůzy, jež se náhle objevila v jeho zádech. Mlčky přikývne.

„Je jen moje, rozumíš?"

Opět mlčky přikývne.

„Stejně jako ty a ostatní. Patříte jen mně. Ke mně budeš chovat touhu, ne k ní, rozumíš?" zesílí stisk na chlapcových ramenou.

„Rozumím." pípne vyděšeně.

Yukimu se na obličeji objeví mírný úsměv, nahne se k Danymu, kterého něžně políbí na čelo. „Tak je správně."

Vyšle k vyděšenému chlapci hřejivé, uklidňující vlny, aby zahnal strach v jeho dušičce. Rozežene ty ostré, mrazivé pocity, nechá je ztratit se v líně se pohupujících klid vyvolávajících emocích, v němž chce chlapce utopit, dokud se opět neuklidní.

Chvíli se potýká s mírným vzdorem, ale poté dítě povolí a nechá se ukonejšit nabízenými pocity.

„Teď běž spát, ty moje hloupá květinko." pohladí zlatavé vlásky a opustí místnost, ve které se chlapec uloží do postele k poklidnému spánku.

Za zavřenými dveřmi Yuki zatne ruce v pěst a rozhořčeně sykne.

Ona je přece jen a jen moje, tak jak se mohl opovážit po ní začít toužit?

Nakloní hlavu ke straně. „Co jsi v ní spatřil?"

Se stále žhnoucím vztekem v obvykle chladném nitru se otočí čelem ke dveřím, na něž položí rozevřenou dlaň. Zavře oči a vyšle k usínajícímu chlapci nepěkné obrazy, které se mu za pár minut promítnou ve spánku jako sny. Teprve poté opustí tuto část domu, aby se vrátil do své vlastní místnosti, kde se konečně zcela uklidní a nechá svůj pohled zabloudit k obloze s tisíci světýlky rozesetými po nekonečném prostoru vesmíru.

Miluje své květinky, svá nebohá poupátka, avšak někdy v jejich existenci začne klíčit plevel. Zatouží chtít více, než je jim povoleno, než jim on určil. Začnou si myslet, že jsou něčím jiným, že mohou něco jiného. Snaží se se rozlézt všude, kam mohou. Ale přesně tyto touhy Yuki pohřbí hned v zárodku. Přesně díky takovýmto špatným pocitům musí neustále kontrolovat svoji zahrádku a čistit ji od všeho zlého.

Nechá svoji chladnout přítomnost se rozletět po prostoru celého domu, aby všem připomněl, komu patří.

Skoro spící obyvatelé tak pocítí náhlý nával chladu všude kolem sebe a Yukiho vůni rozkvetlých třešní. Jeho přítomnost drsně pohladí jejich dušičky a opět se stáhne zanechávajíc za sebou pouze stopy rozhořčených vibrací černovlasého mladíka.

Ach... Červy napadli vaše nebohé dušičky, nebojte se... Hned je pohřbím a vše bude v pořádku.

Nedovolím vám shnít.