Poupě

11.11. Kapitola

Emily se zoufale nakrčí v ramenou, jako by se tím snad mohla skrýt před chladem naplňující její pokoj. Ruce ohroženě kříží na hrudi ve snaze ochránit se před jeho rozrušeným, krutým pohledem. V zelených očích se odráží strach naplňující celičkou její osobu a tvořící tak lákavou auru kolem dívky.

Yuki dál v poklidu stojí uprostřed místnosti, kam před chvíli nezvaně vnikl, a nespouští ocelové oči z chvějící se dívky, aby si vychutnal slastnou hrůzu. V černých pramenech jeho vlasů se odráží sluneční svit kontrastující s mladíkovou osobou.

On na světlo nepatří a Emily to ví. Ví, že za světla většinou pobývá ve svém pokoji zalitém stíny a svou přítomnost dává na obdiv až s přicházející nocí. Ví, že nemá rád den, jeho otravné světlo, ruch a neklid. Přímo jej nesnáší, avšak teď stojí uprostřed jejího pokoje ve zlatavých paprscích, jenž jeho chladné existenci dodávají ještě větší nádech temnoty. Ocelové oči jako by teď svítily zabodávajíc do dívky šípy, jež si razí cestu až k jejím nejniternějším myšlenkám.

Náhle je nucena se předklonit a s kašláním vyzvracet obsah svého žaludku. Roztřesenýma rukama se drží za břicho svíjející se v poutech strachu. Cítí jeho existenci uvnitř sebe, čte si v ní, dotýká se ji a její tělo, duše to není schopna přijmou. Má pocit, že se jeho krev stala její součástí, proudí jí žilami do srdce, odkud je vypuzena zpět do oběhu, aby celičkou dívku ovládla.

Když už nemá co dál vyzvracet, narovná se, když k ní černovlásek přiskočí. Mladík je na muže drobný a Emily na ženu poněkud vysoká, proto musí sklopit pohled, aby viděla jeho mračící se tvář. Chvíli si hraje s jejím pohledem, vězní ho, škrtí jej, dusí jej. Těší se slzami v krásných očích. Raduje se nad silně rezonujícími pocity hrůzy, bezmoci a nenávisti, jež se prodírají do jeho rozhněvaných oscilací.

„Jak ošklivá plevel..." pronese tiše mladík, ale dívka jeho slova vnímá jako křik sta vojáků na bitevním poli. Rozechvějí ušní bubínky, aby se zpráva přenesla až do otupeného mozku, kde spustí alarm. Oči se jí rozšíří hrůzou a dech se stane příliš nepravidelným, až začne sípat.

Yuki vztáhne hubené paže zahalené v černém kimonu a vší silou udeří do dívčiny hrudi, až padne k zemi, kde se zapře o lokty a dál na něj zůstává jako lapené zvíře, jako neschopné dítě, jako ohavná, zděšená zrůda hledět. Sleduje, jak si mladík klekne, jak se k ní pomalu přiblíží a uvězní ji svým tělem, kdy se rukama zapře vedle jejích ramen a zůstává se jako zlověstný mrak tyčit nad ničeho schopnou Emily.

„Yuki..." vypraví ze sebe strachem oslabeným hlasem.

Mladík pozvedne jednu ruku, jejíž prsty přejede po dívčiných rtech, hraně čelisti, tváři, nosíku a zůstane lehce spočívat na boční straně krku, kde cítí zrychlený tep a kapky potu. Chce jeho studenou ruku odvrhnout co nejdále, ale dokáže mu jen opětovat dech odrážející se jí od tváře.

„Ty zlá květinko, copak jsi zapomněla, kým jsi?" otáže se klidně černovlásek.

Emily mlčí.

„Copak jsi zapomněla, co jsem pro tebe udělal?"

Emily mlčí.

„Copak jsi zapomněla na moji lásku?!" již se rozkřikne Yuki. Chapadly své existence lapí dívčiny vlnky, aby je o pár vteřin později vtáhl do své prahnoucí duše. Slastně si užívá příchuť strachu, hraje si s ní, pohlcuje ji.

Blondýnka zaskučí bolestí, chce se schoulit do klubíčka, avšak Yuki jí ruce uvězní k podlaze dál se přehrabujíc v jejích pocitech, aby vybral ty nejlepší. Tahá za její vlnky, vytrhává je z ní, vtahuje je jako černá díra, jež pozře vše a nic zpět nikdy nevydá. Dívka jen bezmocně přihlíží, jak bere to jediné, co jí zůstalo působíc tak neskutečnou bolest vystřelující do celého těla.