Poupě

16. Kapitola

Tak to není... Lžete... Proč lžete? Tak to přeci nebylo... Proč mi nevěříte? Nechává se omývat zamračenými pohledy před sebou, nechává je proniknout hluboko do nitra, kde zalejí semínko strachu a nejistoty, jenž začne klíčit. Strnule stojí pohled zabodnutý do prostoru za všemi existencemi v místnosti, ale i tak vnímá jejich zlé výrazy. Já nic neprovedla...

„No tak, Hope, stále čekám." pronese k malé žačce učitelka křížíce paže na hrudi s podmračeným výrazem, kterým shlíží na nic nechápající Hope stojící před tabulí, před celou třídou, před všemi těmi dravci lačnících po jejím utrpení.

„T-tak to není..." zašeptá přiškrceně chvějící se Hope mnouc si prsty za zády, jak se snaží ulevit si od nahromaděného stresu v hrudi.

„Víš, že lhaní je špatné, tak to nedělej." osočí ji nelítostně světlovlasá žena. „Všichni vědí, že jsi to udělala ty, tak to jen přiznej. Více po tobě nechci, rozumíš?"

Děvčeti se rozechvěje spodní ret, jak se jí přes něj snaží prodrat vzlyky, skousne jej a párkrát zamrká, aby rozehnala slzy mlžící pohled do třídy. Zavrtí hlavou: „Ale já nic neprovedla." Tmavovlásčin hlásek zní přiškrceně, zoufale, tiše a poraženě.

Učitelka rozzlobeně práskne deskami o dřevěný stůl a vyšle tak do prostoru ostré vibrace, jež dívkou trhnou. „Hope, jsi jediná, která si stojí za tímto tvrzením! Jakou cenu má zapírat pravdu, kterou stejně všichni známe?"

Já přeci nelžu... Nic jsem neprovedla!

Tmavýma očima nejistě pohlédne na své spolužáky, jak mlčky sedí v lavicích bez jediného náznaku podpory pro její osůbku. Jen přihlížejí její chvějící se existenci, jejímu osudu, nespravedlnosti. Prohlíží si jejich prázdné výrazy, chladné pohledy, jimiž uhýbají, jejich nezájem, snaží se nalézt alespoň minimální oporu, avšak tu nenalézá. Byla vhozena do klece, do klece plné vody a hladových žraloků, které ji touží celičkou sežrat, pohltit, zlikvidovat. Proč? Protože mají hlad, protože chtějí přežít a pro jejich přežití musí jiný složit oběť. Ona se stala obětí pro žraloky před sebou. Stala se jejich vstupenkou pro přežití, nedobrovolná role zajišťující jiným budoucnost na světle.

Náhle se v zadních prostorech třídy zhmotní mlhavá postava kudrnaté dívky, nikdo si její přítomnosti nevšimne, nikdo o ní neví, nikdo nemá šanci ji vnímat. Je pouhým návštěvníkem tohoto momentu a ona to ví. Ví, čemu přihlíží, ví, co se stane a ví, kdo je hlavní žralok vedoucí hejno krvežíznivých potvor.

Pootočí hlavu doprava, aby shlédla na nízkou skříňku, na níž je postavena klec s maličkým, béžovým králíčkem. Mrtvým králíčkem. Bezvládně leží v rohu klícky na hromádce sena, vykulená tmavá očka, nafouklé bříško a zlomená pacinka nepřirozeně zkroucená do strany pod tělem. Přistoupí k tomu chladnoucímu tvorečkovi a bezhmotnou rukou jej lehce pohladí po hladké srsti.

„Proč jsi to udělala?" ozve se z druhé strany místnosti, kam po těch slovech obrátí svoji pozornost nechajíc zorničky zastavit na malé holčičce stojící před tabulí krčící se pod pohledem rozhněvané učitelky. Již nezvládla skrývat své zoufalství, a tak se před celou třídou rozplakala, ale nikdo na její slzy nereaguje.

Nikdo až na dospělou Hope.

Vydá skrz uličku lavic k zubožené existenci, klekne si před ní a zahledí se na své minulé já. Sleduje, jak drobné tělíčko v modrounkých šatičkách schovává za hradbu hubených paží, jak si kouše spodní ret, jak se tiše zalyká, jak nechává slané kapičky stékat po kulatých tvářích vzdalujíc se svému světu, jemuž není schopna porozumět.