Poupě

15.15. Kapitola

S jiskřením v šedých očích sleduje chvějící se drobné tělíčko před sebou, jak bojuje s posledními stinnými bytostmi, jak se opět nadechuje a nechává se zažehnout. Vnímá její rozčílené pocity zmítající se v neřízeném chaosu, jako se moře zmítá v bouři nad ním. Stejně divoce, nekontrolovatelně, děsivě, nádherně a energeticky.

Ještě před pár chvilkami dívčino nitro ovládal klid doprovázený touhou po konci, bylo rozbitým zrcadlem, v jehož střepech se odrážel okolní svět krutě shlížející na bezmocnou Hope. Avšak teď bouří.

Jak krásná jsi...

Hnědovláska kolem sebe metá blesky, aby ukázala, že se nehodlá vzdát, že druhou šanci nepromarní a také, že již více nechce být ufňukaným klubíčkem neštěstí. To mladíka přiměje ke spokojenému úsměvu.

Všichni po jejich zrození byli takoví. Plní bezmoci, ztracení, ustrašení s touhou vše ukončit. Každičké z jeho kvítek se po svém probuzení chtělo vrátit zpět do nicoty, avšak to jim Yuki nedovolil. Od chvíle, kdy se vrátili, náleží pouze jemu a on je naučí bojovat. A poupě, které se vzdá jeho daru, sám pohřbí v nejhlubší nicotě, jenž mu náleží. Poupě prohnilé až do samotného nitra nesmí více spatřit šanci, jíž dostalo, její světlo a teplo.

Vzdát se... Jak snadné to je, prostě si sednout a vše ukončit, na vše rezignovat, pouze vyčkávat na sladký konec. Jak ubohé, zkažené a nicotné. Jak těmito pocity opovrhuje, celičkou svou bytostí. Znechuceně odvrací zrak od tak slabošského jednání, kdy dušička ztratí svůj žár, aby více neprozářila temnotu světa.

Opět vrátí svoji pozornost k dívce, jež se dokázala postavit na rozechvělé nohy a zahledět se černovlasému do chladných očí. Zkoumá její žhnoucí hlubinu, její vůni a chvění vlnek.

„Nejsi obětí." pronese klidně směrem k dívence.

„Kým tedy jsem?"

„Květinou."

„Říkal jsi, že nitě osudu jsou spleteny ještě před narozením... Měla jsem se tedy stát květinou?"

Mladík mírně pozvedne koutky úst a zavrtí hlavou. „Měla jsi zůstat navěky spát."

„Ale já jsem stále tady..."

„Protože jsi příliš vábivě volala... Přivolala jsi mě a já si tě připoutal k sobě, dal ti druhou šanci."

„Volala jsem?"

„Tvé emoce, tvé nitro. I když jsi do teď byla obětí všeho zlého kolem tebe, vždy v tobě plápolal plamínek síly. To on mě tehdy vedl. Viděl jsem v tobě to, co ty sama v sobě ještě ne. Ale dnes, teď... Rozkvétáš."

Stojí naproti sobě s pohledy spletenými do sebe. On zkoumá ji a ona jeho. On hladí její vlnky a ona jeho.

To jej zarazí.

Ona do mě vidí...

„Ale zdá se, že v sobě neseš ještě více." pronese do ticha lesa. „Jak mě dokážeš číst?"

Hope nakloní hlavu ke straně. „Prostě to vidím."

Mladík se zachmuří. Jeho stěny nikdy nikoho nepropustily skrz, vždy byl kryt před zraky ostatních, nikdo do něj nemohl nahlédnout, tak proč ona ano? V čem se liší od ostatních?

Kdo jsi?

„Nelíbí se ti to?" otáže se hnědovláska.

„Neměla bys to dokázat..."

„Ale dokáži."

Nad jejich hlavami se v korunách stromů na pár chvil vznese tělo sovy, jenž rozechvěje větvičky lehce zavrzající noční scenerií, poté sova opět usedne a dlouze zahouká. Jinak je les tichý, jako by snad sledoval dění ve svých útrobách a vyčkával na konec dějství.