Poupě

19. Kapitola

Hodný čas strávila utápěním se v různorodých myšlenkách, objevovala nové úhly, barvy, hloubky, ale vždy se vrátila ke stejnému závěru – je zrůdou.

Avšak co znamená nebýt zrůdou? Být člověkem? Díky Danymu pochopila, že její pravda pravdoucí není pravdou skutečnou.

Zabil svého syna...

Dany hybridy nevnímá jako něco zlého, nepatřičného, temného, pro něj jsou rodinou, jejíž teplo nikdy nepocítil. To lidé jsou pro něj zrůdy, co jej zjizvily. Oni jsou zlem, temným mrakem v jeho minulosti. Oni si nezaslouží chodit po světě, nechápe jejich právo existovat.

A Hope? Někde hluboko v sobě, v koutech, do nichž odmítá nahlížet a spatřit jejich prostory, skrývá také svoji nefalšovanou pravdu. Pravdu o tom, kdo je skutečnou zrůdou v jejím světě. Pravdu o vnímání jejích nových vibrací. Avšak stále v sobě nosí kus člověka, jemuž se všechno nové příčí, jenž odmítá stíny, hybridy a temnotu v sobě. A Hope se tohoto zbytečku své minulosti drží ze všech sil odmítajíc si plně připustit novou skutečnost svého bytí.

Postaví se na nohy a nejistě otevře dveře pokoje, kde se zůstala schovávat před zraky ostatních obyvatel, a nahlídne do liduprázdné chodby. Sic je nevidí, ale jejich přítomnost cítí v každičkém póru své kůže, oni vědí o ní a ona o nich.

Doléhá na ni uvědomění, že vlastně stojí tváří v tvář jinému druhu. Uvědomí si, že netuší, jak s nimi jednat, jak komunikovat, jak se při nich chovat. Umí komunikovat s lidmi, od malička jimi byla vychovávána, ale poloviční stíny? Jejich podstata je neskutečně odlišná od té lidské a hnědovláska si je plně vědoma toho, že absolutně nic o této podstatě netuší. Jak by také mohla? Vždyť ji stále odmítá přijmout, i když je její součástí.

Zůstává zamyšleně hledět do chodby ozářené tlumenými světýlky na stěně, jejichž světelná energie vytváří lehké přechody se stíny přicházejícího večera. Dům zůstává zaplněn zvláštním, nelidským tichem, jenž je však pouze povrchovým pláštěm bouře pod ním. Celý prostor se chvěje v různých rytmech všech směrů a Hope vnímá dynamičnost, živost celým svým já.

Jaké oscilace asi vyvolává její dušička?

Náhle ji v nose zašimrá vůně třešňových květů a odhalenou kůži na zátylku pohladí cizí dech. „My spolu nekomunikujeme, poupátko. My existujeme sdílejíce celičký prostor i sebe samé." zašeptá chladný, jemný hlas osoby stojící za jejími zády.

Hope několikrát zopakuje hluboký nádech a výdech, aby zklidnila vyplašené srdíčko ve své hrudi, v níž se rozšíří zvláštní, vzrušené šimrání. Nechává hybrida lehce políbit její zátylek, než se k němu obrátí čelem.

Tmavě hnědé panenky se ihned zafixují na šedých, neskutečně chladných očích zahradníka. Jsou si tak blízko, že může vdechovat jeho chlad mísící se se sladkou vůní něžných květů, nosem se skoro dotýká jeho lehce zvednutého.

Černovlásek pozvedne paži a pohladí dívenku po tváři, zvlní rty do mírného úsměvu a nakloní hlavu ke straně: „Stejně jako já sdílím sebe s tebou, ty sdílíš sebe se mnou."

Hnědovlasá dívka pouze oplácí jeho dech svým stále překvapená z náhlého zjevení se drobného mladíka. Obdivuje jeho krásné kimono šedé barvy, jenž si přepásal rudou stuhou kolem pasu. Něžný, elegantní úbor dává vyniknout mužově bledosti a silně kontrastuje s havraními vlasy, které rámují něžný obličej, z nějž na dívku hledí pár ledových očí neprozrazujících jedinou emoci v jeho nitru.

„Skrýváš se..." poznamená tiše, když nalezne ztracený hlas ve svém hrdle. Necítí jeho vlnky, je zde jeho chladná přítomnost, avšak vlnění emocí skrývá za hradbu, jíž Hope nedokáže překonat. „Ty se se mnou nesdílíš."