Poupě

11. Kapitola

Chci zmizet...

Prosím...

Pomozte mi...

Někdo, kdokoliv...

Horké slzy smáčí drobný obličej holčičky choulící se v rohu zahrady ztichlé školy, jejíž studenti sedí v lavicích, aby se obohacovaly od svých učitelů. Většina sedí tiše s nosy zabořenými v sešitech, poslouchají, zapisují, učí se, avšak jedno místo je prázdné. Ve třídě ve třetím patře, lavice vzadu u okna, na níž leží otevřený sešit a nedojedená svačina, zeje prázdnotou.

Kudrnatá dívenka nedbá toho, že má další zameškanou hodinu, nedbá toho, že učitelka opět bude volat rodičům, jak neukázněnou je žačkou, nechce tam, nechce mezi ně.

Rukama objímá stehna přitisklá ke své hrudi tvoříc tak z jejího těla malé klubíčko neštěstí zalykající se nekonečnými vzlyky tiše se linoucí liduprázdným prostorem. Čelo opírá o kolena, takže jí slzy skapávají do klína na tričko, kde se tvoří nemalá mokrá skvrna z kapiček bolesti, jenž dusí její dětskou dušičku.

Cítí, jak ji pálí tváře, které nedávno obdržely nemálo zásahů cizích rukou, avšak tato bolest se pro zničenou dívenku stává každým dnem méně a méně citelnější, její srdce se kroutí v okovech bezmoci, opuštění a neutichajícího strachu. To srdce ji bolí nejvíce, krvácí, chřadne a umírá.

Už nechci...

„Ach, jak křehké jsou lidské duše..." zaslechne hluboký hlas nedaleko od jejího útočiště, kam se schovala před zlem.

Pomalinku zvedne hlavu, aby uplakanýma očima shlédla osobu, jež se dostala příliš blízko jejímu osobnímu prostoru. Ještě více si natiskne stehna k hrudi a několikrát zamrká, aby přes slzy zaostřila na cizince před sebou.

Je to muž. Jeho vysoká postava se tyčí nad vyděšenou Hope vytvářející jen nejasnou siluetu, jelikož za ní vesele září odpolední slunce clonící hnědým očím výhled do tváře neznámého. Muž je vysoký, s krátkými vlasy a lehkou košilí povlávající v mírném větříku. Jediné, co dokáže řádně rozlišit je světle hnědá barva rozcuchaných vlasů.

Mlčky hledí na cizince snažíc se zadržet neutichající vzlyky.

„Ale dětské duše..." pokračuje dál klidně. „Jsou měsíčním světlem."

Hope polkne a zhluboka se nadechne. „Měsíčním světlem?"

„Jistě. Tvoje duše je čirým odrazem všeho kolem tebe, ještě nezáříš, pouze si půjčuješ světlo okolního světa. Jako měsíc si půjčuje paprsky slunce."

„Půjčuji si?"

„Tvá duše, tvé emoce... Ještě nejsi plnohodnotná, jsi pouhý odraz, zrcadlo, ale proč nikdo nevidí, co odrážíš?"

Muž si přidřepne, aby byl dívence blíže. Hope zahlédne oříškově hnědé oči, které se vpijí do jejího nitra. „Pověz, proč nosíš tolik stínu?"

Dívenka mlčí hrajíc si s prsty rukou objímající hubená stehna, chce přerušit jejich oční spojení, ale není toho schopna. Je lapena pohledem cizince a nemá dostatek sil odporovat.

Už nechci být... Je jediná myšlenka rezonující jí myslí.

Neznámý smutně povzdychne. „Hope, ty musíš být... Být tou, kterou skutečně jsi, být tou, kterou lidé potřebují, abys ty směla potřebovat je."

„Vy mě znáte?" vyjekne zděšeně dívka.

Neodpoví, jen vztáhne ruku, pohladí drobnou hnědovlásku po horké tváři a s mlčením opustí její přítomnost. Sleduje jeho široká, vzdalující se ramena, když je však vytrhnuta náhlým objetím.