Poupě

1. Kapitola

No tak tohle už je ale skutečně na facku...

Hnědovlasá dívka přehodí telefon z jednoho ramene na druhé, když pocítí, jak se jí do strany krku zahryzává křeč z toho, jak se ze všech sil snaží si telefon držet u ucha ramenem, zatímco horlivě naťukává data do tabulky v excelu. „Sakra, Mari, říkala jsem ti, že dnes nemůžu." zavrčí do mikrofonu na telefonu a sehne se k papírům ve svém klíně prstem hledajíc správný řádek, jehož údaje o pár vteřin později také zadá do databáze.

„Já vím, já vím, ale jsem vážně v háji, šéfová mě zabije!" rozezní se jí nepříjemně hlasitě u ucha hlas dívky na druhém konci spojení, z níž napětí prosakuje až do telefonu skrz rádiové vlny.

„A mě snad, ne?!" vyhrkne hnědovláska, které se z drdolu uvolnilo pár kudrnatých pramínků, jež rozčíleně strká za uši. „Poslední data mi dala až dnes a dnes se to musí odeslat. Ach! Sakra, a kvůli tobě tady teď blbnu." osočí kamarádku, když si všimne, že hodnoty v jedné buňce nesedí a musí je tak přepsat znova.

„Hope, musíš pak na nákup, došlo mi nějaké koření a mléko!" ozve se ženský hlas spolu s ťukáním na dveře.

Hope zoufale zaúpí, zaťatou pěstí praští do dřevěného stolu, na němž vše poskočí, až se dívka zhrozí, že bude muset opět řešit zlámané tužky po dopadu na zem. Rychle hrneček s tužkami transportuje dál od okraje stolu a na otočné židli se obrátí k zavřeným dveřím svého malého pokojíku. „Jo, já tam pak skočím!" zakřičí snažíc se skrýt podráždění v hlase.

„Ale určitě, ano? Potřebuji to na večeři." přilije mamka olej do ohně.

Hope si jednou rukou promne obličej, aby nevyletěla a neměla o průšvih navíc. „Jo, prosím tě!"

„Hope, prosiiim..." upozorní na sebe dívka v telefonu očividně někam chvátající dle zrychleného, hlasitého dechu.

Hope si zeleným zvýrazňovačem označí další řádek a popojede prstem níže. „Ježíš světe, nech mě být!"

Náhle sebou trhne, když pocítí, jak jí telefon sjíždí z ramene, rychle k němu vystřelí ruku, aby zabránila pádu a případnému rozbití drahocenného přístroje, jenže při prudkém pohybu zavadí o okraj listů v klíně a ty se svobodomyslně rozletí všude kolem Hope.

Dívka na to reaguje zdrceným zaskuhráním, zapře se do židle a bezmocně se zahledí do béžového stropu snažíc se ignorovat sílící tepání na spáncích. „Ježíš, fajn... Kde seš?"

„Fakt?! Bože, jsi nejlepší!" zajásá dívka, což Hope ocení odfrknutím. „Za chvíli poletím kolem vašeho baráku, tak seběhni a já tě naberu, ok?" vychrlí.

„Jasné, ale upozorňuji, nemám na to celé odpoledne." zavrčí ukončujíc hovor, rychle přicupitá ke skříni, ze které vytáhne světlé kalhoty s černým svetříkem, za které vymění svoji domácí uniformu skládající se z chlapeckých kraťasů a trika o dvě velikosti větší, než by normálně měla nosit. Kudrny propustí z uvěznění v drdolu, takže ji hnědavá záplava padne na záda vytvářejíc tak vodopád do půli délky páteře. Párkrát je pročísne rukama a už letí z pokoje do předsíňky.

„Mami, co chceš za to koření?!" křikne do prostoru domu nazouvajíc si své černé botasky.

„Sladkou papriku a kmín. Ale celý, jo?!" ozve se odkudsi z domu.

„Máš to mít!" čapne svůj šedivý kabát a vyběhne ze dveří oblíkajíc si jej za sprintu.

„A Hope, nějaké to mléko!" zaslechne ještě, než se domovní dveře úplně zavřou.