Poupě

20. Kapitola

„Kdo je Naori?"

Grace oděna do zelenkavých šatů s límečkem a tmavě zelenými, vyšívanými lístky, s dlouhými stříbrnými vlasy uvázanými do nízkého drdolu, aby tak daly vyniknout ženině neskutečné eleganci a grácii, pomalu odloží koláček na talíř, podepře si dlaní obličej a zahledí se do mladičké tváře své spolusedící. „Jakpak o ní víš, zlatíčko?"

Hope nervózně polkne. „No... Nahlédla jsem do něj..." přizná nejistě s pohledem upřeným ven do probouzejícího se podzimního lesa.

„Pročpak?"

„Řeknete mi, kdo je ta Naori?"otáže se již trošku ostřeji hnědovláska lačnící po odpovědi. Proč by se měla stydět za něco, co jí je teď svým způsobem přirozené? Proč by se měla cítit provinile za něco, co díky jiným také prožívá? Proč by nemohla nahlédnout do svého stvořitele hlásajícího soudružnost nové rodiny a svoji nekonečnou lásku?

„Jsi nahněvaná." podotkne starší žena a napije se zeleného čaje v malém hrníčku.

Hope povytáhne obočí. „Všimla jsem si."

„Pročpak?"

Otázaná hluboce vzdychne přijímajíce skutečnost, že odpovědí na své otázky se jen tak nedočká. Ne dokud nepropluje přes nával otázek druhé strany. Rezignovaně tedy nechá tělo padnout do židle v prosvětlené jídelně a zahledí se do hlubin svého šálku.

„Ano, jsem nahněvaná... Ale vlastně si ani nejsem moc jistá proč." přizná sklesle.

Samozřejmě je nahněvaná na Yukiho, který z ní utvořil stvoření temnot, avšak čím déle je svým novým já, čím déle je s ostatními stíny, čím hlouběji se dostává do jejich podstaty, tím více si uvědomuje, že Yuki a Dany mají pravdu. Ale představa, že by jednoduše tehdy na té silnici usnula a více se nemusela probudit, je více lákající a skutečnost, že o to byla nedobrovolně připravena... Copak nikoho nezajímá, co chce ona? Copak se musí spoléhat na vlákénka svého osudu bez možnosti se jim vzepřít?

A je být člověkem skutečně tak zrůdné?

„On si myslí, že ví... Ale stejně jako já si nalhávám i on sám sobě lže, Grace."

„Zastáváš se lidí? Víš, nestala by ses stínem, kdybys skutečně nechtěla, Hope. Neodkázal by tě vzít zpátky, nevoněla bys mu."

„Jak jsem se mohla chtít stát něčím, o čem jsem nic netušila?"

Vrásčité rty se zkroutí do mírného úsměvu. „Jsi ublížená dušička, dušička, která na samém dně své existence nechce přijmout tu krutost, jíž prožívala. Touží se jí postavit, bojovat, rvát se, ty jsi rváč. Prožila sis tolik bolesti, ale nikdy ses nevzdala, ty chceš existovat. Ne... Ty potřebuješ existovat, potřebuješ ve svém životě boj, v základech tvé podstaty je rvát se o své místo na světe. O místo, které ti však nenáleží, protože nepatříš nikam, poutníku. Ale jaká duše by nechtěla někam patřit, viď?"

„Víte," začne Hope v mysli si přehrávajíce svůj život a dvě tváře znamenající pro ni neskutečně moc. „Myslím, že jsem to místo našla." usměje se na ženu, jež překvapeně zamrká, avšak po shlédnutí dívčiny mysli spokojeně kývne.

„Chápu." Usoudí, když se vyplete z dívčiny mysli, v níž hýří obrazy jejího mladého, krátkého života. Obrazy zakrývající to zlé, co jí osud připravil. Hope neměla, stále nemá lehký život, avšak Grace hnědovlásku správně nazvala bojovníkem. Nikdy nezanevřela na lidi, lidství, nikdy nezačala nenávidět, nechtěla a neuměla to.