Poupě

22. Kapitola

„Hope, já tě strašně moc prosím, nedělej to..." Damiho zoufalství se zdá být skoro hmatatelným a Hope jej vnímá tak intenzivně, až má pocit, že stačí natáhnout ruku, aby tu příliš rozvlněnou oscilaci pohladila. Cítí, jak se vlnění, monstrózní vlnění nese celičkou chlapcovou duší a uniká ven do prostoru, kde nedá klid molekulám vnějšího světa.

„Klid, Dami... Je to v pořádku." pousměje se vysílajíce k němu něžné ukonejšení, jenž se však ihned utopí v rozbouřeném citovém mraku. „Věř mi, budu v pořádku."

Damiho pohled se z hnědovlásky přesune na postavu postávající kousek dál za jejími zády, aby dotyčného probodl nenávistným pohledem.

Jen už jdi, ty nádore světa. Zvolila si mě, nerespektuješ její volbu? Rozezní se jeho myslí.

Kudrnatá si povzdychne a daruje Yukimu mračícímu se na skupinku rozhořčený pohled. Ten se od nich odvrátí předstírajíc, že s tím nemá nic společného. „Ale hněte sebou, jo? To světlo mě zabíjí..."

„Tak si chcípni." zavrčí Mari, za což si vyslouží přímo vražedný pohled od zahradníka.

Hope si jen povzdychne a mírně drkne do ramen přátel, aby se vydali k odchodu. Ti se však odmítají vzdát. „A co tví rodiče, Hope?! Víš, jak tvá matka šílí? Co jí jako máme říct?"

Ta slova donutí mladý stín zavrávorat. Co moje rodina?

Tady je teď tvá rodina... Pronese chladný hlas snažící se vychytat všechny pochybnosti z její mysli.

„Řekněte, že jsem v pořádku, ale že nějaký čas zůstanu mimo. Prosím... Jsem dospělá, nemusím se již držet v hnízdě, ne?"

„Jsi natvrdlá? Která matka by se s tímto smířila?" vzteká se dál Marinet, která popadne drobnou dívku za ramena, aby jí začala třást ve snaze probudit zdravý rozum.

To již černovlasý nesnese, tichými kroky se přemístí k dívkám a blondýnku hrubě odstrčí. Chvíli se oba měří rozžhavenými pohledy, než se Yuki pousměje. „Nech to na mě." pronese nakonec.

„Na tobě, ty bastarde?! Pro tebe si přichystám peklo, až se znova uvidíme." vrčí na něj dál človíček stojící mimo sféru pocitů, jinak by věděl, jak je Yuki spokojen s vývojem jejího nitra.

„Nemám touhy se s vámi opět shledat."

„Já se Hope nevzdám. Ať si říká, co chce, ať mě odstrkuje, jak dlouho chce, ona ti nepatří, jasný?"

Hope něžně odtáhne stín od své přítelkyně. „Já to dělám dobrovolně, Mari."

„Neděláš, Hope..." ozve se chlapec. „Děláš to pro naše bezpečí, pro jeho pocity, ale kde v tom všem jsi ty?"

„Ber to jako dík za všechno, co jste pro mě kdy udělali."

Dami začne nesouhlasně vrtět hlavou, ale to již Yukimu dojde všechna trpělivost. Přivine si drobnou hnědovlásku na svou hruď, naposledy probodne šedýma očima lidskou dvojici a zmizí. Hope se stihne naposledy usmát na své přátelé, než je zahalí šeď a oni se octnou v nehmotném prostoru, kterým se dostanou zpět do doupěte, do zahrady.

„Nemůžeš někoho vlastnit." pronese tiše kudrnatá stále přivinuta na mladíkovu hruď, takže jí jeho chlad proniká do celičkého těla.

Yuki dívenku propustí ze svého ledového obětí a ona si plně uvědomí dřevěnou budovu kolem sebe, květinové vůně, zšeřelou chodbu a emoce neskutečně odlišné od těch lidských. Nyní si uvědomuje, jak skoro statické jsou. Nechovají se jako rozbouřené moře rozechvívající prostor kolem osoby, jež je nosí. Vibrace stínů jsou více kontrolované, utlumené, tiché a krotké.