Poupě

23. Kapitola

„Máš pravdu, žádný pramen se o mně nezmiňuje, nebyla jsem úplně chtěné dítě. Avšak bylo tak nějak veřejným tajemstvím, že jsem bastardem princezny Alexandry, ale její manžel nebyl schopný ji předhodit osudu nevěrnice, tak prohlásil, že jsem jeho, ale sám se postaral o to, abych se do historie nezapsala. Byla to složitá doba..."

Hope zaujatě poslouchá, avšak stále se není schopna vzpamatovat z šoku, když Annabel oznámila, kdy byla stvořená stínem. Dívce pomalinku začíná docházet, že Yuki je mnohem, mnohem starší, než kdokoliv z nich a při té představě, při tom uvědomění se v ní sevřou všechny útroby a lapí chapadlo hrůzy. I přes horkou vodu objímající celičké tělo pokožku poseje husí kůže.

„Ale asi si umíš sama představit život bastarda."

Němě přikývne, protože si je vědoma, že kdyby tehdy netrpěla, nestala by se tím, kým je teď.

„Takže tě pak zabili, protože jsi byla trnem v oku?"

Annabel s úsměvem zavrtí hlavou. „Ne, to ne... Zabil mne Yuki."

Hope zalapá zděšeně po dechu, avšak žena dívku ihned začne chlácholit. „Ale udělal to z dobré vůle, chtěl mi jen pomoci."

„Tím, že tě zabije?"

„Tím, že mi dá šanci na poklidnou existenci."

„Takže jsi mu vděčná?"

„Jak se to vezme... Ano, daroval mi nový život, kdy jsem nemusela snášet zacházení hodné dobytka, ale... Ani se nezeptal, jak si přeji zemřít, neřekl mi, co vše to obnáší a jak dlouho poté ještě budu žít. Je schopné cítit vděk a zároveň hlubokou nenávist?"

„Myslím, že v našem případě, je to tradiční rozpoložení..."

„Díky němu jsem již nemusela snášet lidskou krutost, ale byla jsem to já, kdo se stal krutým... A přiznám se, že první roky jsem si toho užívala, mstila se a on mě podporoval. Byl tak nadšený, spolu jsme chodili na noční lovy, nutili lidi trpět a bavili se při tom. A také..." odmlčí se, odvrátí pohled od posluchačky a zabloudí jím k poklidné hladině. „Jsem se do něj zamilovala." přizná tiše.

„Miluješ jej?" podiví se hnědovláska, ale v odpověď dostane zavrtění hlavou.

„Milovala. Tehdy se zdál být tak okouzlujícím, nedostupným, svobodným, a hlavně mi nabízel únik. Ale čím déle jsem byla po jeho boku, čím více stínů jsem poznávala, tím více jsem se jej začala bát. Toho, co má v sobě."

„A on o tvých citech věděl?"

„Jistě, ví o nás vše, zná nás mnohem lépe než my sami sebe. Říkal, že mě také miluje, i teď, ale jeho láska je tak odlišná od té mojí."

„Od té lidské..." upřesní kudrnatá, která s povzdechnutím odevzdá celé své tělo vodě a ponoří se. Pevně sevře víčka oddávajíc se klidu podvodního prostoru, kdy sluchové receptory zaplavuje neutichající, omamné hučení deroucí se do nitra mysli, aby rozpohybovalo nové proudy. Z nosních dírek unikají drobné bublinky vzduchu hladící tváře šimravým dotykem.

Sebere život, aby daroval nový...

Jak pokřivenou logikou se to zdá být.

Kým jen skutečně jsi, temný princi? Osamělou dušičkou zakletou v čase? Či dítětem lačnícím po společnosti? Krutý stín nenasytný emocí? Vrah a krvelačná bestie?

Hope se snaží vytvořit obraz toho, jak drobný, pobledlý mladík probodává hruď zahalenou v úzkém korzetu, jak přihlíží pádu krásné dívky, jež začne na zemi krvácet a lapat po dechu. Avšak vůbec nemá síly takovou představu stvořit... Možná spíše nemá dostatek odvahy pro to, takový obraz spatřit. Připustit si, že Yuki je skutečným vrahem.