Poupě

17. Kapitola

Vrásčitá tvář staré ženy s očima plných smutku upřeně hledí na mladičkou dívenku u dveří, jichž se stále lehce dotýká prsty, snad aby neztratila spojení s bytostí za jejich hradbou. Prohlíží si její drobnou postavu, její nitro, duši a vše, co v sobě skrývá a rmoutí se nad jejím stínem, který lehce obestřel nevinné nitro.

„Kdo jste?" otáže se po chvilce ticha Hope staré ženy, ta jen lehce přiloží prst na rty a vydá se pryč ode dveří s gestem, aby cizinka šla za ní. Hnědovláska se tedy odtrhne od trýznivé melodie a následuje menší ženu se sepnutými, šedivými vlasy do drdolu. Vnímá její lehkou vůni růží, jejíž molekuly se skoro nepatrně šíří do prostoru kolem žen, jako by snad nechtěly být zaznamenány, vnímány, objeveny.

Pomalu kráčí chodbou laděné do bílo-hnědé barvy s pár obrazy krajiny na zdi a mezi nimi lampičky pro alespoň minimální osvětlení prostoru. Míjí mnohé dveře, za nimiž Hope cítí různorodé vlnky a vůně.

Zahrada...

Projdou kolem schodů do druhého patra, zabočí za roh, kde se rozprostře otevřená místnost, jídelna s navazující kuchyní. Starší žena rozsvítí lustr a Hope se tak může plně pokochat decentní místností v zelených tónech. Tři dřevěné stolky s židlemi okolo, poličky s bylinkami a kuchyň s moderními prvky, jenž však nepůsobí nijak rušivě a krásně doplňují přírodní motiv celého domu.

Bělovlasá pokyne dívce k jednomu menšímu stolku v rohu blízko kuchyně a sama se vydá do kuchyně, kde se o pár chvil později rozprostře vůně zeleného čaje, jenž nalije do světle modrých hrníčků a donese k hnědovlásce sedící u stolu nepřestávajíc pohledem pronásledovat starší. Zkoumá vrásčitý, kulatý obličej, na němž stále vidí známky bývalé krásy. Elegantní vzhled je podpořen střídmými, tmavě modrými šaty s lehkým, květinovým vzorem, které zdůrazňují ženinu bledost.

Obě lehce obemknou prsty drobné hrníčky s kouřícím se čajem nechajíc lehce doznívat prvotní šok z jejich setkání.

Když už se Hope konečně odhodlá otevřít ústa pro zaznění otázky, žena ji mírně zarazí, sáhne do skryté kapsy u šatů a vytáhne malou svíčku, jíž zapálí. „Aby nás nevnímal..."

Kudrnatá nechápavě zkrabatí obočí.

„Její vůně mu způsobuje bolest, proto ji vždy ignoruje. Používám ji, když se před ním potřebuji skrýt." osvětlí mírně zkroušeně, jako by se snad styděla za svůj čin.

„Často se před ním skrýváte?"

Bělovlasá zavrtí hlavou s mírným úsměvem na tváří. „Jsem pro něj vše, důvěřuje mi a já jej nedokáži ranit více než je třeba."

Dívenka mlčky přikývne v pochopení a usrkne si stále příliš horkého čaje. Zkoumá nasládlou vůni svíčky uprostřed stolu, poslouchá ticho domu a prohlíží si místnost okolo. Za okny panuje tma, nevidí ani siluety stromů, život venku o sobě dává vědět pouze táhlým houkáním sov. Nakonec se vrátí k ženě. „Kdo je?"

Když se žena lehce rozesměje, zamrazí ji v zátylku. Chce ženin smích utnout nemístnou poznámkou, kterou však pro své vlastní bezpečí spolkne a nechá doznít hluboko v žaludku vyčkávajíc na odpověď starší.

„Omlouvám se, jen... Poupátka většinou mají dosti starostí sami se sebou, než aby se pídila po tom, kdo je Yuki."

„Jmenuje se Yuki?"

V odpověď dostane prosté přikývnutí.

„A kdo tedy Yuki je?"

Trpělivě počká, až se žena napije čaje, vychutná si jeho nahořklou chuť na jazyku, než jej polkne a odpoví: „Mnozí jej nazvali zahradníkem."