Poupě

14. Kapitola

Světelný smog velkoměsta nechali již dávno za svými zády a teď tiše kříží krajinu zahalenou do objetí noci. Světla reflektorů jim umožňují výhled na seschlé stromy a keře tyčící se u silnice, občas vyruší z poklidu nějakého zajíce, jenž se hned dá před zvukem motoru na úprk do nekonečna se táhnoucích polí, za jejichž obzorem září aury vzdálených měst. Obloha je poseta tisíci drobnými světýlky a uprostřed se táhne pás Mléčné dráhy, nad nímž hnědovláska již po několikáté obdivně zavzdychá.

Teprve až zde, daleko od lidského hnízda, si uvědomí, oč ji město okrádá. Jaké krásy se skrývají za jeho světelným obzorem, který nedovolí vyniknout skutečné kráse divoké, noční oblohy.

Usmívá se nad žlutými perličkami v dálce, v ulicích neznámých měst a přemýšlí, jací lidé se schovávají pod jejich světla, jaké příběhy ukrývají v srdcích, jaké touhy v sobě nosí.

Zapře čelo o chladné okénko a zůstává se pohledem vpíjet do světa za ním. Poslouchá španělské písničky tiše se linoucí z rádia, vrnění motoru a opatrně hladí poklidné vlnky svých přátel, aby uklidnila ty své.

„A co dělá Ten s tou sexy prdelkou?" ozve se tiše Mari, jako by snad nechtěla narušit všudypřítomný noční klid.

Dami ji lehce kopne do sedačky a uraženě nafoukne tváře. „Jo, TOM se má skvěle."

Hope se konečně dokáže odtrhnout od scenerie za hranicí auta a obrátí obličej ke klučinovi na zadních sedačkách, jenž se spokojeně roztahuje po volném prostoru. „Co on vlastně dělá?"

„Studuje pedagogiku, češtinu a angličtinu."

„Hmm... Šprtík." pokývá hlavou uznale Marinet nespouštějíc pohled ze silnice.

„No ty máš, co říkat..." vyplázne jazyk světlovlásek.

„My všichni, ne? Mně třeba jazyky přijdou mnohem náročnější než veterina."

„On je opačného názoru..."

Blondýnka nechápavě zakroutí hlavou. Hnědovláska vedle ní se chytne za břicho, jenž se na chvíli sevře v křeči a tiše zakňučí. „Má hlad..."

„Klid, kotě, za chvíli nás čeká hostina, babi už čeká." vycení spokojeně zuby v úsměvu řidička.

„Nevečeřela jsi?" zeptá se podezřele kamarád, na což mu Hope odvětí záporným zavrtěním hlavou. „Kde jsi vlastně byla celý den? Nechala sis ve škole věci."

Dívka si nad položenou otázkou promne čelo pomalu vydechujíc vzduch z plic.

Co znamená být stínem?

Co jsi se mnou provedl? Otáže se černovlasého mladíka.

Živě si vybavuje chlad jeho drobného těla, když ji svíral v náručí. Jeho krásné, chladné oči a děsivá slova unikající z drobných, bledých rtů.

„Ty moje poupátko. Brzy vykveteš."

V tu chvíli, v jeho přítomnosti, v lapení jeho existence neodporovala blížící se šedi, dokonce ji byla ochotna přijmout, její nelidskou podstatu. Stále cítí, jak pronikla skrz póry do těla, aby se vydala na pouť rozohněným řečištěm a následně se vydala ještě hlouběji, do nitra nic nechápající dívky. Zakořenila do zděšené dušičky, jež v ten moment přijala vše nelidské.

A sama se stala nelidskou.

„Byla jsem v lese..." odvětí nakonec popravdě.

„V lese? Sama? Hope, to je nebezpečné." zamračí se starostlivě Damien nakloníc se blíže k dívce.