Poupě

8.8. Kapitola

Hnědovlásek s oříškovýma očima tiše vejde do místnosti ponořené do stínu večera. Zavře dveře, aby svou existenci nechal zaplnit zdejším tichem, tmou a klidem. Pomalu vdechuje vzduch přijímajíc tak sladkou vůni třešňových květů do svého těla, kde mu sevře útroby.

„Tobiasi..." zaslechne mladík tichý hlas a krátce na to jeden ze stínů v místnosti vykročí jeho směrem, aby padl do náručí vyššího muže.

„Volal jsi mě, Yuki." pronese se vzpřímenou hlavou mladík, aniž by nějak opětoval objetí druhého.

Yuki zaboří nos do jeho trička, nasaje vůni jarních fialek, jež ho konečně trochu utiší. „Ano, není mi dobře..."

Tobias konečně shlédne na drobného mladíka nořícího svůj rozkošný obličej do jeho hrudi, pomalu zvedne dlaně, které položí na chlapcova záda, aby jej pohladil. Přes látku lehkého kimona cítí jeho výrazné lopatky a útlá ramena.

Do tiché místnosti vniká pootevřeným oknem noční chlad a zpívání lesa. Někde v blízkosti domu houká svým hlubokým hlasem sova, nedaleko štěká srnec a z města pod lesem k nim doléhá velice vzdálený štěkot psů mísící se s nočním ruchem silnic. Zvonkohra v okně se lehce houpá zdobíc tak poklidnou atmosféru svým kouzelným cinkáním.

Vyšší vyzvedne Yukiho do náručí, takže jej černovlásek obejme kolem krku a přitiskne obličej do jamky mezi ramenem a krkem. Tobias lehce přiloží své rty k hebkým, černým vlasům, do nichž jej políbí.

„Neboj se..."

„Už nemusím, když jsi tady." pousměje se mírně Yuki schoulíc se v mužově náručí.

Dvojice se neslyšně přesune ke křeslu, kam se hnědovlásek posadí s mladíkem stále jej objímajícím na klíně. Prsty proplétá mezi černé pramínky, aby mladíka uklidnil.

„Trpí..." zašeptá mu Yuki do kůže, takže Tobiase jeho dech zašimrá na kůži, až má chuť přes místo přejet prsty.

„Myslíš ten další?"

„Je to dívka." odhalí drobný mladík. „Moc ji to bolí..."

„Všichni jsme si tím prošli..." zasmuší se Tobias při vzpomínce na své počátky nového života. Avšak i když neměl ponětí, co se s ním děje, byl svobodný. Možná byl spoután okovy strachu, ale naučil by se s nimi žít a mohl být šťastný, ale on, stejně jako ostatní, potkal Yukiho. Zbavil jej strachu, daroval mu domov a lásku, naučil ho opět žít, ale spoutal jej novými okovy.

Kéž by ses dokázala skrýt...

Pocítí, jak černovlásek v jeho náručí strne a polije jej vlna strachu.

Yuki se od Tobiase odtáhne, aby dlaněmi sevřel jeho obličej a zapřel své čelo o jeho. „Tobiasi..."

Hnědovlásek cítí jeho rozrušení. Yuki jej vědomě vypouští do prostoru kolem sebe, aby ho druhý zachytil a uvědomil si, že jeho myšlenky přečetl.

„Copak zde nejsi šťastný?" otáže se tichým hlasem zarývajíc nehty do mužovi hrany čelisti. „Copak nemáš dostatek lásky?"

„Yuki..."

„Copak ti nedávám dost?!" rozkřikne se náhle mladík, rozmáchne se rukou a na tváři hnědovláska zanechá šrám, jenž začne mírně krvácet. Oříškově hnědé oči se rozšíří zděšením a co nejvíce se přitiskne ke křeslu, jako by mohl splynout s jeho povrchem. Hledí do rozhněvaných šedých očí zářících v noční tmě.

„Nemyslel jsem to tak..."

Yuki sleze z klína svého společníka a ustoupí stranou, kde si trup obejme rukama ve snaze se ochránit před těmi zlými pocity druhého. Před pocity zabodávajícími se do jeho křehkého srdíčka způsobujíc mu neskutečná muka.

Copak je nemiluji dost?

Copak budou věčně hladovět?!

Vzduch v místnosti se rozechvěje, až to vyššího srazí na kolena. „Yuki, prosím, uklidni se."

Mladík jej popadne za vlasy, zvrátí jeho hlavu dozadu a přiblíží svůj obličej k jeho tak, že se rty dotýká jeho tváře. „Neustále hladovíte..." zašeptá chladným hlasem.

Prsty druhé ruky přiloží k bradě, z níž sjede na krk, až k hrudi, kde zabodne prst do místa, kde pocítí splašený tlukot srdce.

„Toto srdce patří mně... Dávám mu vše, co mám. Dávám mu celé já! Ale ono stále hladoví!"

Tobias sleduje šílený pohled, jímž se černovlásek vpíjí do jeho očí, do jeho myšlenek, do jeho nitra. Vidí, jak mu cukají koutky a celý se chvěje. Cítí jeho rozhněvané, ostré emoce narážející do hnědovláskovy existence způsobujíc mu vnitřní bolest.

„Jak sobecké květinky... Jak ošklivá plevel... Pověz, co ještě potřebuješ? Co?!"

Vyšší ztěžka polkne. „Yuki... Zbav nás těch okovů." zasípe, jelikož kvůli zaklonění hlavy se mu špatně dýchá.

Chladné rty se odtáhnou z jeho tváře, dlouhé prsty pustí hnědé vlasy, jejichž majitel narovná záda a stále klečíc se zahledí na Yukiho nad sebou.

„Okovů?"

„Nech nás žít svobodně."

„Chcete mě opustit?" vypraví ze sebe náhle zdrceně mladík. Tobias se pokusí nahlédnout do jeho emocí, avšak ty zůstanou skryté za šedou clonou, která jej nevpustí do mladíkova nitra.

Yuki od něj ustoupí nepřestávajíc si objímat hubený trup. „Abyste mě nechali samotného?"

„Ne, to ne... Někteří by jistě zůstali, nebudeš sám. Ale naše pouto by pak bylo skutečné, nemyslíš?"

Černovlásek se chytí za hruď, jako by právě vyslovená slova byla šípem, jenž se zabodl do jeho těla. „Chceš říci, že teď to není skutečné?"

Tobias se zaměří na jeho zděšený obličej, ještě bledší než obvykle, v jindy chladných očích se zračí zoufalství, až Yuki náhle působí neskutečně křehce a on má nutkání jeho rozechvělé tělo obejmout, utišit, zůstat s ním. Když se však k jeho osůbce přiblíží, je odstrčen.

„Cítím to..." nasměruje prst k jeho hrudi. „Emily." zasyčí, na což mladík reaguje zalapáním po dechu.

Ne... Nesmí o tom vědět. Nemá o tom vědět.

On... jí ublíží.

„Skutečně? Bojíš se, že jí ublížím? Ale je ti úplně jedno, že jsi ublížil mně?!" černovlásek jej popadne za límec trička stáhnouc Tobiase na svou úroveň.

„T-tak to není..."

„A jak to tedy je?"

Křehký chlapec je pryč a opět zde stojí chladný, krutý Yuki schopný čehokoliv, aby ochránil svoji květinovou zahradu.

„Prosím, pochop to..."

„Zmiz." prskne Yuki, odstrčí Tobiase, který zavrávorá a pln zděšení se vypotácí ven z místnosti. Když Yuki osamí, obrátí se k oknu zahledíc se na noční, lesní krajinu.

Okovy...

Ach, jak sobecké květiny! Jak nevděčné jste...

Zatne ruce v pěst omýván svým vlastním vztekem s příchutí pocitu zrady.

Ač se ji před ním snažil skrýt, vycítil jeho lásku. Lásku, kterou však nedaroval jemu, ale dívce. Lásku, kterou mu ukradl a zanechal místo ní prázdnou díru v jeho duši.

„Avšak..."

Tobiasovu lásku má teď Emily, proč si ji tedy nevezme od Emily zpět? Nemá na ni právo. Nepatří jí. To on se o ně stará. On jim dává domov a druhou šanci.

Patří jen mně!