Poupě

12.12. Kapitola

Yuki se s mírným úsměvem vrátí do svého doupěte spolu se zapadajícím sluncem v zádech. Stále na pokožce pociťuje její nádherné probuzení, její blížící se rozkvět a nový začátek.

Jak slastný to byl pocit...

Tiše vejde do domu, kde hned za dveřmi spatří hnědovláska opřeného o zeď se založenýma rukama na hrudi. Na sobě má lehkou bílou košili a volné černé kalhoty, z vlhkých vlasů mu odkapávají poslední kapičky teplé vody a celý je zahalený v oparu vůně sprchového mýdla. Sotva spatří černovlasého mladíka, zamračí se, na což Yuki reaguje pobaveným úšklebkem.

„Copak se ti nelíbí, Tobiasi? Doufal jsi, že nás osud nesvede na jednu cestu?" otáže se druhého muže pobaveně.

Mladík si skousne ret a přeruší oční kontakt.

„Vím, že by přišla již dříve, cítil jsem ji, ty hlupáčku. Však se neboj, tvůj trest jsem již zasel."

Na to sebou Tobias trhne. „Emily..."

„Hm..."

Yuki vykročí chodbou dále do domu, aby nalezl Grace, avšak jeho hubené zápěstí je uvězněno v dlani vyššího. Vyšle do prostoru podrážděné vlnky, které však druhého neodradí, proto na něj obrátí šedivé oči s pozvednutým obočím v němé otázce.

„Ona není jako ostatní... Ona mezi nás nepatří."

Černovlásek se k němu opět natočí celým tělem, svou dlaní překryje tu, jež mu svírá zápěstí, aby do ní zaryl nehty, až se objeví kapičky rudé krve a Tobias rukou ucukne.

„Nepovídej..." nakloní hlavu ke straně, takže mu delší vlasy spadají do obličeje, kde jej pošimrají na bledých tvářích.

„Ty to víš... Tak proč?"

„Jistě, že to vím. Vždyť jste všichni jak velké plakáty hlásající do světa své myšlenky. Vím, že je jiná, cítím to, proto musela být mou. Měl jsem ji snad nechat zmizet?" otáže se nechápavě.

„Je příliš nevinná pro tuto temnotu, neustojí to."

Drobnější si stoupne na špičky, dlaněmi se zapře o Tobiasovu hruď a přiblíží svůj obličej k jeho. „Alespoň to bude zajímavé." zašeptá, na což se otočí a definitivně mladíka opustí.

Bosými chodidly našlapuje na dřevěnou podlahu, vystoupí po schodech a pomalou chůzí dojde k posledním dveřím v chodbě. Bez zaklepání či jiného upozornění pomalu otevře dveře a pohledem spočine na staré ženě sedící u okna se sešitem na klíně, do nějž si cosi zapisuje.

„Zdravím, Yuki." zaskřehotá, odloží rozdělanou práci a vykouzlí pro příchozího milý úsměv.

Yuki zavře dveře a přejde místnost k oknu, kde si stoupne za ženina záda, aby ji mohl obejmout hlavu položíc na rameno. Stařenka zvedne ruku a pohladí mladíka po hlavě.

„Copak jsi psala?" otáže se po chvilce ticha zvědavě.

„Stáří se zdá být až příliš poetické, abych myšlenky nechávala ve své hlavě." pousměje se.

Mladík zareaguje zamručením a dál se nechává hýčkat vrásčitou rukou, když náhle ustane v pohybu a žena ji složí do klína. Černovlásek nechápavě zvedne hlavu.

„Copak jsi provedl Emily, můj drahý?" vysloví posmutněle otázku, jež se vznese do vzduchu a rozhořčí mladíkovo nitro. „Ublížil jsi jí."

Yuki od Grace ustoupí a trucovitě si založí ruce na hrudi. „Protože je nevděčná a zlá." utrousí s pohlede zabodnutým na malou knihovničku u psacího stolu.

Žena si povzdechne. „Jsi si tím jistý?"

„Grace, ona je ta špatná! Já jí dávám vše, ale ona si jen bere, musel jsem ji přece potrestat! Sama jsi mi kdysi říkávala, že sobeckost je zlá vlastnost..." durdí se mladík.

Grace zavrtí hlavou, vstane a kulhavým krokem se přiblíží k mladíkovi, na kterého chvíli mlčky hledí, než mu starou dlaní daruje facku na drobnou tvář.

Yuki vykulí svá šedivá očka a přiloží dlaň na zraněné místo. Vyjeveně sleduje zamračenou ženu před sebou s narůstajícím neklidem v hrudi.

„Copak je touha po svobodě a lásce sobectvím? Copak je nutné jim tak moc ubližovat?" otáže se mladíka chladným hlasem. „Yuki, spoutal jsi je, oni nic špatného neudělali..."

Mladíkovi se zalesknou oči. „Ale-"

„Víš, proč jsem tě uhodila?"

Mlčky zavrtí hlavou.

„To ty jsi ten sobecký, můj drahý. To ty zasloužíš trest."

V černovláskovi se vzedme vlna vzteku. „Já, že jsem sobecký?! Vždyť dávám vše, co mám! Všechnu svoji lásku, domov, další šanci a jediné, co chci na oplátku je, aby se mnou zůstali na věky věků!"

„A co když druhou šanci nechtěli, co když se nechtěli stát tím, čím jsou teď? Zeptal ses jich?"

Mladík prudce vydechne, ukáže ženě svá záda a vyběhne z místnosti, aby se zavřel ve svém pokoji, kde vztekle kopne do židle, až se převrátí a spadne na zem.

Grace si povzdychne nad jeho nekonečnou dětinskostí a vrátí se ke psaní ignorujíc Yukiho ublížené emoce, které k ní vysílá.

Copak já jsem ten špatný?

Já jsem zlý?

Já jsem sobecký?!

Usadí se na postel s nohama zkříženými do tureckého sedu a zamyšleným pohledem začne probodávat protější zeď.

Tvář jej stále pálí od nevelké rány, avšak srdce bolí více. Proč jej Grace uhodila? Proč na něj křičela? Chtěl jí říci, že jejich rodina má nového člena, chtěl jí udělat radost, pochlubit se, přitulit se k ní, ale ona k němu byla tak krutá...

Sklopí pohled ke svým dlaním.

„Skutečně jsem udělal něco zle?" otáže se tichého, zšeřelého prostoru.

Brzy se Hope přidá k nim, budou žít spolu, budou existovat bok po boku v nekonečném čase. Daroval jí pár dnů, ale poté bude pouze jeho. Jemu patří to krásné poupě a nikdo jiný se jej nesmí dotýkat, poskvrnit jej, zničit jej.

Patříme k sobě... Všichni, máme jen sebe.