Poupě

3. Kapitola

Během několika následujících dnů se dívce postupně navrací její vzpomínky. Do nekonečného ticha přerušovaného občasnými návštěvami doktorů se šíří vibrace jejích vzpomínek, kterými se opatrně jako cennou knihou postupně probírá, listuje jimi, ochutnává je a užívá si návrat sebe samé.

Již druhý den po svém procitnutí si vzpomněla na celé své jméno, což ji naplnilo neskutečným štěstím a jistotou. Jistotou, že někým je a stále někým bude. Že není bezejmenná existence ztracená ve světě, jemuž náhle nedokáže porozumět. Jako by byl cizí.

Nebo já jsem cizí?

Něco se v jejím vnímání změnilo, něco se v ní změnilo. Zdá se, že svět je barevnější a prostor dynamičtější, než jak si jej pamatuje. Pociťuje každičké jeho zachvění na své kůži, cítí jej ve svém nitru. Jako by prostor tancoval.

Když se doktoři míhají v jejím pokoji, vnímá skoro až nepříjemné chvění kolem sebe, jež jako by vycházelo odnikud a zase mizelo nikam. Avšak když se na tyto nepříjemné podněty otáže, v odpověď dostane nechápavé výrazy a věty typu: „To je po takovém zranění obvyklé. Neboj se, vše se časem zase urovná."

Hope věří, že se všechny ty divné pocity utopí v řece času, že se vrátí do svého obvyklého a plně funkčního stavu, ale zatím jí nové vjemy z okolí způsobují mráz běhající po zádech.

Z přemýšlení dívku vytrhne lehké zaklepání a následné cvaknutí dveří, jak se daly do pohybu. Do místnosti vstoupí žena, kterou Hope obdaruje svým zářivým úsměvem. „Ahoj, mami."

„Ahoj, zlatíčko." oplatí pozdrav tmavovlasá žena, jíž z obličeje zmizely stopy únavy a hlubokého trápení. „Něco jsem ti přinesla." položí dceři do klína látkovou tašku, ve které Hope nalezne nějaké ovoce a malou čokoládu, což jí vykouzlí další úsměv na pomláceném obličeji.

„Děkuji ti."

Hope zaplaví vlna nostalgie, když si vzpomene, jak jako dítě také ležela několik dní v nemocnici po operaci slepého střeva a mamka jí nosila ovoce, aby se rychleji uzdravila. Vděčně sáhne do tašky po mandarince a s chutí začne dolovat dužinu zpod slupky, při čemž se do vzduchu uvolní výrazně vonící silice dráždící hladové dívce čichové receptory.

„A jak se máte doma?" otáže se dívka nepatrně tak narážejíc na zbylé dva členy domácnosti, kteří z pro ni neznámého důvodu nejeví, byť minimální zájem o zdravotní stav své příbuzné. Vyloupne první oranžový měsíček a vloží si jej do úst slastně zavzdychajíc nad sladkou chutí ovoce.

„Tak znáš to... Práce, studium, koníčky, nenudí se." pozvedne otázaná ramena a vezme si nabídnutý kousek mandarinky. „Času je vždy málo..."

Hope mlčky přikývne a zahledí se z okna ven.

Pořád před sebou vidí matčin výraz, když ji ještě před pár dny nepoznala. Její čiré zoufalství a obrovskou ztrátu něčeho důležitého křičící z uplakaných očí. Vzpomíná, jak neznámé vlny kolem nich náhle nabraly na agresivitě a bičovaly její zmatené nitro nepříjemnými nárazy, které snášela se slzami v očích. Jako by matčiny rozohněné pocity zasáhly i duši její dcerky, která na takový nával emocí nebyla připravená.

Co by dělala, kdyby si nevzpomněla? Kdyby se jí paměť nevrátila? Co kdyby zůstala navždy zahalena v mlze nevědomí? Byla by úplně sama mezi cizími lidmi. Lidmi žádající po ní nemožné...

„Doktor říkal, že se to hojí pěkně." obrátí svoji pozornost zpět k matce, jež zareaguje na zprávu šťastným úsměvem doplněný o jiskřičky v očích. „Ale pořád to trochu bolí..." dodá nervózně potlučená dívka, jejíž obličej zdobí nemalé odřeniny.