Poupě

12. Kapitola

Městem Hope probíhá jako ve snu, nevnímá absolutně nic. Nevnímá jeho mocný tep, nevnímá šelest jeho srdce, nevnímá jeho existenci, je pouhým nejasným oparem kolem jejího rozrušeného já. Je něčím nepodstatným, vedlejším, nezajímavým.

Běží, běží, běží. Běží nedbajíc ničeho a nikoho. Běží nevnímajíc štiplavou bolest ve svalech a nedostatek kyslíku v plicích. Zastaví až na okraji lesa prosyceného tichem.

Teprve tehdy si povolí uvědomit si svět okolo, přijmout nabízené vjemy a opět se tak stát součástí toku života. Rozechvěle popadá dech do stažených plic, aby obohatila krev a mohla tak uspokojit unavené, bolavé svaly. Zrychlený tep cítí v celém těle, celá pulzuje. Tmavě hnědýma očima zkoumá les před sebou, holé stromy s mohutnými kmeny, tmavě zelený mech s občasnými kapkami vody třpytícími se ve zlatavých paprscích. Poslouchá radostné zpívání drobných ptáčků na větvích vysoko nad zemí. Líbí se jí spleť stínů tvořící mozaiku na lesní půdě, jak se paprsky kříží se dřevem.

Je krásný...

„Hope, pokud chceš dál pokračovat ve svém životě, tak se sem nikdy nevracej."

„Ale já musím zjistit, co se mi stalo..." odpoví vzpomínce a udělá první nejistý krok do útrob lesa.

Vdechuje jeho svěží vůni prosycenou vlhkem a chladem.

Pomaličku se vydá vpřed s probouzející se neznámou touhou v hrudi. Nerozumí jí, nezná ji, možná dívku i trochu děsí, avšak je tak neskutečně silná a vábivá, že potlačí všechny varovné signály křičící v mozku následujíc vábivý tón.

„Není člověk, jeho duše již desítky let prahne. A ty budeš také..."

Co jsi zač?

Jako omámená se rozhlíží kolem sebe. Dávno sešla z cesty a po nějaké době, kdy křižuje lesní krajinu netuší, jakým směrem jde a jakým se vrátit. Jako by se les rozhodl dívku pohltit, obejmout svojí spící zelení a přijmout tak její existenci za svou. A ona nic z toho neodmítá.

Je tak krásný...

Vzhlédne přes spleť větví k modré obloze, po níž pluje pár šedivých mráčků. Vše se zdá být tak krásně radostné, čisté, dokonalé...

Každým přiblížením se do nitra lesa slastné volání sílí, až ji z toho rozbolí v hrudi, na kterou se syknutím přitiskne pěst.

Jaká to bolestivá touha...

Ale také neskutečně přirozená. Tuší, že něco tak silného v sobě nenosila vždy. Že něco takového v sobě normální člověk ani nosit nemůže. Pomalu se probouzející žár, jenž hrozí, že spálí celou její existenci na popel.

Popel...

Zrodila by se jako fénix? Co když ji ten pocit skutečně spálí, vytvoří z ní jen hromádku šedivého popela? Probudí se jako někdo jiný? Představa, která by dívku měla vyděsit, donutit se obrátit a vrátit se tam, odkud přišla, se náhle zdá neskutečně lákavou. Jako by se snad chtěla nechat sežehnout.

Jak cizí jsou ty pocity bývalé Hope...

Jak horké je teď její nitro...

Na pokožce se objeví pár kapiček slaného potu a hnědovláska má chuť ze sebe strhat oblečení, které náhle působí příliš těsně, horce, nepohodlně. Nevadí jí, že ze školy vyběhla bez kabátu pouze v košili, uvnitř hrudi cítí plápolající plamen.

Pokračuje dál.

Domov...

Je tato touha onou temnotou, o níž mluvil Dany? Temnotou vonící po květinách? Je nádherná... Je vroucí...