Poupě

5. Kapitola

Vzduchem se prohání lehoučký, příjemně chladivý vánek rozhoupávajíc svým veselým tancem stébélka trávy a stonky lučního kvítí pod modravou oblohou chlubící se světu nekonečnou, oslňující modří. Bylinky se mírně naklánějí ze strany na stranu, tam a zpět, šimrajíc tak tváře dívky ležící v jejich objetí užívajíc si poklidného odpoledne. Zdvihne paži, aby se prsty natáhla po tom sférickém oceánu nekonečně vzdáleném její osůbce. Vánek ji pohladí mezi prsty a utíká nerušeně dál po louce, aby si stihl zatančit se všemi těmi krásnými, kvetoucími vílami.

„Jaké by to bylo koukat se z druhé strany?" otáže se tiše dívka nespouštějíc zrak z nebe.

„Hm?"

Hope se s úsměvem na rtech posadí a ohlédne se po své kamarádce, která se rozhodla přepadnout jejich piknikový košík a prozkoumat jeho útroby pro ukojení svého hladu.

Drobná dívenka vstane, takže jí dlouhé vlasy spadají na záda krásně tak ladíc se světle modrými šaty, jenž má dívka na sobě. Bosými chodidly začne pomalu našlapovat po luční flóře a přidřepne si k blondýnce na deku, kde hned obdrží kus melounu.

„Ach jo... Proč vlastně tu brigádu dělám? Zítra bych mohla krásně nekonečně spát." povzdychne si Marinet při pomyšlení na zítřejší úmorný den v práci. Venku si bude krásně svítit sluníčko, všichni budou chodit na zmrzlinu a do parku, ale ona musí kmitat v kavárně a obsluhovat rozjařené zákazníky.
„Nekecej, vždyť tu práci miluješ." drkne ji mírně do ramene Hope.

Mari protočí oči a nechá své chuťové pohárky zaplavit soustem melounu.

Hope se rozhlédne kolem sebe po krásně prosluněné louce za městem, po nedalekém lese a zastaví se na kamarádce, která náhle zvedne své modravé oči a zaklene se jimi do pohledu druhé dívky, jež pocítí zvláštní vlnu chladu nepatřící do letního dne.

Dlaněmi si přejede po odhalených pažích neuhýbajíc pohledem, a tak si všimne, jak se v nevinné modři objeví temná mlha o pár chvil později zcela pohlcující oči její kamarádky, takže se dívá do dvou černočerných propastí.

Hope pootevře ústa, avšak prostor kolem dvojice se nepříjemně zachvěje a její tělo ovládne bodavá bolest. Tisíce drobných jehliček se hroty vpíjí do opálené pokožky a noří se hlouběji až do masa. Vyplašeně vyskočí na nohy, když se z lesa začne vylévat šedavá mlha pohlcující krásný, letní, prázdninový den.

Hnědé oči naplněny hrůzou sledují děsivou scenerii odehrávající se v jejich zorném poli. Sledují, jak se šedivá mlha blíží, jak vše pohlcuje a nechává mizet ve svém zlověstném oparu.

Uteč.

Náhle na svém rameni pocítí ledový dotek, za nímž se hned otočí a tváří v tvář se zahledí do obličeje monstra. Místo veselé blondýnky, zde stojí vyzáblá existence s šedivou pletí a propastmi místo očí. Hope sleduje, jak rozeklaný jazyk visí bezvládně z úst smáčen proudy slin.

„Dušičko ztracená." propukne monstrum v řezavý smích nepřestávajíc svírat dívčino rameno. „Pojď domů, maličký hybride."

Lapena strachem chce začít křičet, ale hrdlo jí svírá hrůza, jež ovládla každičký nerv jejího těla.

Uteč!

Utíká. Rozpohybuje ztuhlé nohy, noha před nohu a znova a ještě jednou, konečně běží. Řítí se mlžným oparem neznámo kam, jelikož nevidí na krok před sebe. Na rozohněné kůži se jí sráží kapičky šedivé barvy pomalinku pokrývající celičké její tělo.