„Ale ne!” zvolal Diamant, když běželi jako o život už dlouho.
Pejsek byl stále zmatený a rozrušený. Drobné končetiny se mu pletly jedna pod druhou a dokonce si ostrým kopýtkem odřel koleno.
Slyšel svůj dech a své bušící srdce, nic víc. Ostatní na tom byli určitě podobně. Ale proč?
„To ne...” vzdychla Divočina, když se dívala před sebe.
„Oni nad námi... vyzráli?” ptal se Parožák.
Hleděli totiž na někdejší zelenou paseku, která byla nyní celá zničená a táhly se přes ní tlusté rýhy.
„Jak jsme jen mohli... minout?” napodobila Divočina Parožákův výrok.
Hříva si nyní tiskla Pejska ochranářsky k sobě. „To bude dobrý, maličký...” říkala mu.
Pejsek už to pochopil. Lidi, které šli zkontrolovat, je obešli a vydali se směrem do Jeleního Ráje.
„Šli jsme strašně dlouho, stihneme se vůbec vrátit včas?” ptala se Hříva neznalá téhle země.
„Nemusíme se vracet. Určitě nejsou tak daleko.” posuzoval Diamant.
Skvrnka už byla dávno z dohledu. Její tempo Pejsek vždycky obdivoval. Kdykoliv se mohla vypařit a zase se ukázat. Teď ale na obdiv není čas. Skvrnka se snaží pomoct všem jelenům, co si právě neví rady.
„Tak pojďme, ne?” vybízel všechny Pejsek. „Tam, kam běžela Skvrnka. Určitě ví, co dělá. Musíme lidi co nejdřív najít a zastavit je. Teď jsme sice selhali, to ale neznamená, že selžeme znovu.”
Při Pejskově výstupu všichni mlčeli.
„Vždyť má pravdu. Tak už pojďme, nebudem tu přece jen stát a nic nedělat.” uznal Diamant. Poté se rozběhl podél rýh.
ČTEŠ
Jelení Paroží
FantasyV okolí hustého lesa leží velká obora. Lidé, kteří tudy procházejí se dívají na jeleny jako na nadbytečná zvířata, která nemá smysl chovat, když jich je plný les a jeleni jim jejich negativní postoj oplácí. Je tady však jeden výjimečný koloušek, k...
