Jelení Paroží

🦌🌲 25. Kapitola 🌲🦌

„Páni!” žasl Pejsek, když se ocitl na tom podivuhodném místě. Všechno bylo tak kouzelné... „To je úžasné! Jsme na Slunci?”

Skvrnka se rozchechtala.

„Tak Slunce? Už tak mám někdy pocit, že mě roztopí, jen přiblížit se k němu je smrt.” smála se kočka.

„Heh?”

„Tím chtěla Skvrnka říct,” ozvala se Hříva, „že nejsme na Slunci. Jsme na zemi, ale na úplně jiném místě.” dodala a snažila se znít sebejistě. To jí však nešlo, jelikož i ona byla okouzlena tímhle místem.

„Ale... proč nás tu vůbec Parožák zavedl?” zajímal se Pejsek. Rozhlédl se kolem a viděl Parožáka s nějakou skupinkou jelenů. Byli zvláštní. Měli o dost světlejší srst než on.

„Ahoj! Vy jste ale zajímavý jeleni...” vtrhnul k nich. Hříva a Skvrnka ho ihned dohnaly. Laň na něj starostlivě pohlédla.

„Pejsku, nemůžeš jet tak-”

„To je v pořádku, jsem rád, že ho to tu zajímá,” usmál se Parožák a jeleni si zkoumali nově příchozí.

„Lekníne, Bezi, Diamante, tohle jsou Pejsek, Hříva a Skvrnka.”

„Nazdar.” usmála se kočka škodolibě, když si všimla, jak na ni zírají. Nejspíš viděli kočku poprvé v životě.

Pejsek si je pozorně prohlížel. Jeleny ze své obory už znal, ovšem tyhle by chtěl poznat taky. Leknín byl menší postavy, světle hnědý jelen, světlejší než Bez, který se podobal normálním jelenům nejvíce.

Ovšem Diamant byl zvláštní. Pejsek by si myslel, že je jeho srst bílá, kdyby nikdy na Skvrnce neviděl, jak bílá vypadá a jak výrazná je, když se jí mísí s černou. Diamantovy fleky na zádech byly rezavé, stejně tak jako okolí jeho čumáku a kopyt.

„Můžeme tvým přátelům nějak pomoct?” zeptal se Parožáka Bez.

„Ano, to bych byl rád.”

„Dobrá, ale nejdřív se trochu projdeme!” usmál se Diamant a dlouze pohlédl na Hřívu. Poté se usmál na Pejska a dodal: „Vím, že jsme pro tebe zvláštní. Ale to ty jsi i pro nás. To, že si to myslíš, není chyba tvé maminky ani tebe.” povzdechl si a znova se podíval na Hřívu, která věděla, o co jde.

„Ne, to ne, já nejsem jeho maminka. Já ani nemám druha.”

„Tak to se omlouvám. Provedu vás.”

Diamant se otočil a Parožák naznačil, ať ho následují. Pejsek pohlédl Hřívě do očí. Cítil jakousi naději.

„Neboj, Pejsku, nezapomněla jsem, vím, proč tu jsme. Parožák je jen rád, že jsme tu. Ikdyž nechápu ten jeho vztah s matkou... Nicméně jsi říkal, že tu máš sestru! Myslíš, že ji potkáš?”

„V to doufám.” zachvěl se Pejsek. Byl nadšený, ale zároveň se bál. Jaká Divočina asi bude? Hříva k němu přitiskla čumák.

„Tak pojď.”