Jelení Paroží

🦌🌲 22. Kapitola 🌲🦌

„Kam to jdeme? Kam to jdeme? Parožáku, noták, řekni mi kam to jdeme!” naléhal Pejsem celou cestu, když šli stále do kopce.

„Uvidíš.” odbyl ho Parožák.

„Ale Parožáku, my tu nepřišli proto, abys nás vedl neznámo kam.”

Parožák na to nic neřekl. Hřívu trochu šokovalo, že ho nezajímá, proč za ním přišli. Nemůže si přece myslet, že se rozhodli žít volně, ale potřebují jeho pomoc, nebo snad ano?

„Pozor na větev.” varoval Parožák Pejska, který o ní málem zakopl.

Šli stále dál do kopce. Pro Pejska to byla nekonečná cesta.

„Zdá se mi,” podotkla Hříva k Parožákovi, „že máš větší paroží, ale nechápu, jak je to možné.”

Parožák se usmál.

„Věř mi, že na tom místě uvidíš daleko podivnější věci.”

„A co třeba?” zajímal se Pejsek, který zaslechl jejich rozhovor.

„Uvidíš.”

„Ale notááák!” trpěl Pejsek.

Parožák a Hříva se tomu jen zasmáli. Koloušci bývají vždycky tak netrpěliví. A co se Pejska týče, platí to dvakrát tolik.

„Hele, ty mládě,” připojila se Skvrnka, „pojď teď tady ke mně a já ti něco povím.”

Pejsek přišel blíž ke Skvrnce, ale ta popošla ještě dál.

„Hej, co mi chceš říct?”

„To si mě musíš nejdřív dohonit.” šklebila se Skvrnka a běžela nadále tak, aby ji koloušek stačil.

Když už byli dost daleko, Skvrnka zpomalila a mlčky našlapovala, jako by se nic nedělo.

„Tak co se děje?” oddechoval Pejsek.

„Ale vůbec nic, jen to že jsem tě chtěla dostat dál od těch dvou.”

„A proč? Co když se ztratíme?”

„Klid, klid. Parožák mě o to požádal.”

„Proč?!”

„STICHNI UŽ MLÁDĚ!”

Pejsek sklonil hlavu a Skvrnka uslyšela něco, jako vzlykání. Výborně, dokázala rozplakat asi pětkrát větší zvíře, než je ona sama.

Byla to zvláštní situace a oba dva reagovali poněkud přehnaně.

„Promiň, maličký. Neměla jsem ti to říkat, protože jsi prý moc malý, ale Parožák chtěl být s Hřívou o samotě.”

Pejsek k ní vzhlédl se slzami v očích a Skvrnka usoudila, že by měla mluvit dál.

„Víš,... ehm... někdy se stává, že se mezi bytostmi stane něco... kouzelného? Ehm ne, to není to slovo... prostě... No, prostě se do sebe můžou Parožák a Hříva zamilovat.”

Pejsek zvedl tázavě hlavu.

„To vlastně znamená, že by se měli hodně rádi a pak by třeba spolu taky měli koloušky.”

„Aha...” dumal Pejsek. „A mají se teda rádi nebo ne?”

„To nevíme, ale vsadím se, že určitě budou.”

„Vážně? A jak to všechno víš, Skvrnko?”

„No, to tak každý... má vědět. A mrzí mě, že ti maminka nestihla říct, co je to láska.”

Pejsek měl na tváři zase výraz ublížení.

„Ale notak. Všechno bude dobrý. Pojď, vím kudy máme jít.” uchlácholila ho Skvrnka a on se vydal v jejich stopách.

Zdravím, ano, vím, že nová kapitola nebyla už celou věčnost. Vysvětlení? Inu, každý si procházel karanténou jinak a zatímco jiní spisovatelé to využili jako čas pro psaní, já neměla absolutně žádnou motivaci cokoliv napsat nebo přečíst nebo dělat cokoliv...
A hle, než se naději, je tu konec prvního měsíce prázdnin. Tímto se omlouvám každému, kdo tuhle knihu četl a slibuji, že se jí pokusím dopsat.

- M xx