Pejsek s Hřívou využili slunečního světla dokud to šlo. Došli k jehličnatým stromům, ale Skvrnka tam nebyla. Nejspíš prozkoumává širší okolí, když vidí ve tmě tak dobře.
„Voda!” zaradoval se Pejsek, když konečně došli k řece. Ponořil do ní skoro celou hlavu.
„Hele, jelene, do vody se strká jen jazyk a trochu čumák, takhle leda prochladneš.” poučila ho Hříva a nadzvedla Pejskovu hlavu.
„Studííí.” postěžoval si Pejsek.
„No ovšem, že to studí. Neznám nikoho kdo by jen tak strčil celou hlavu do vody.”
Hříva mu olízla hlavu a napili se společně. Řeka byla klidná a odrážel se v ní kousek Měsíce.
„Parožák tu byl.” podotkla Hříva.
Mazlivý se to snažil nějak postřehnout, ale Hříva ho předběhla.
„A kde je teď?” zeptal se.
„Těžko říct, ale mohl by jít podél řeky. Vypadá to, že nahoře na louce je čerstvější tráva.”
„Aha. A tam někdo je?”
„Co tím myslíš?”
„No, jestli tam jsou nějací jeleni. Přece by nešel někam, kde by neměl s kým být... ne?” zaváhal Mazlivý.
„Jsi chytřejší, než jsem si myslela.” usmála se Hříva. „Ano, určitě tam jsou jeleni. A mám takové tušení, že asi víš, koho Parožák postrádá.”
Pejsek a zamyslel a náhle mu to všechno bylo jasné.
„Svou maminku!”
„Ano, přesně tak.”
Pejsek naprosto chápal, proč ji chce najít. On by svou maminku taky hledal, kdyby se mu ztratila. Ach, maminka...
„Copak?” pohlédla na něj Hříva, když měl skleslý úsměv. „Mě to taky mrzí, ty pejsánku můj, ale víš, každý jelen se jednou odloučí od rodičů. V oboře to tak sice nebývá, ale tady, ve volné přírodě ano.”
Přitulila se k němu a jeho studenou hlavu si zahřívala pod svou a společně usnuli.
ČTEŠ
Jelení Paroží
FantasyV okolí hustého lesa leží velká obora. Lidé, kteří tudy procházejí se dívají na jeleny jako na nadbytečná zvířata, která nemá smysl chovat, když jich je plný les a jeleni jim jejich negativní postoj oplácí. Je tady však jeden výjimečný koloušek, k...
