Jelení Paroží

🦌🌲 23. Kapitola 🌲🦌

Skvrnka vedla Pejska malou cestičkou ušlapanou jinými jeleny. Všechny stromy okolo byly tak mohutné a krásné... Pejsek nemohl uvěřit, že takové místo existuje.

Celý svůj krátký život prožil v oboře. Stejně tak ti, co ho všemu učili. Pocit, že lidé nejsou nablízku, byl osvobozující, ale zároveň úzkostlivý. Co když se jim něco stane? Jak si bez lidí poradí?

Ne! Tohle není pravda, říkal si Pejsek. Lidé zabili moji maminku, jsou to ty nejhorší bytosti na světě! Jsme tady, abychom dokázali, že ta to můžou lidi a ne Parožák. Jak by mohl?!...

„Podívej!" oslovila ho náhle Skvrnka.

Dívali se na dub, strom jako každý jiný. Jenže na něm rostla jablka... a hrušky.

„Páni!" jásal Pejsek. Hned běžel k jedné blízké větvi, aby mohl ochutnat jablko.

„Počkej, ne tak rychle, mladej, je to vůbec jedlý?" zarazila se Skvrnka. „Copak už si někdy jedl ovoce z dubu?"

Pejsek nad tím zapřemýšlel. Skvrnka měla pravdu. Co když je to dokonce jedovaté?

„Tak počkáme na Parožáka." podotknul Pejsek.

„Jo, souhlasím."

Sedli si do trávy a rozhlíželi se kolem. Kromě toho dubu se v lese nic zvláštního nezdálo.

„Říkala si, že znáš cestu." začal Pejsek

„Hmm, to ano, ale teď si nejsem úplně jistá."

„Takže čekáme na Parožáka i proto, že neznáš cestu?"

Skvrnka protočila oči. „Ano, to je pravda, šéfe.”

Pejsek se tomu zasmál. Potom ale naklonil hlavu do tázavého výrazu přesně jako to dělají psi a chystal se na něco zeptat.

„Skvrnko... jak si mluvila o lásce... Ty máš lásku?”

Kočka se zasmála. Rozhovor s mládětem jí bavil, ale zároveň bylo obtížné cokoliv Pejskovi vysvětlit.

„No ano,” spustila. „Dráp a já jsme se poznali, když jsme lovili na tom stejném místě. Mně bylo už půl roku, takže jsem si hledala vlastní útočiště.”

„Takže jste se s Drápem zamilovali a on tě zavedl do Jelení obory?”

Skvrnka se začal smát, až z toho kašlala.

„To ani náhodou!” vyprskla smíchy. „My se porvali! A jak!”

Pejsek byl celý zmatený.

„Tak jakto, že-”

„Počkej, povim ti to.” zklidnila se Skvrnka. „No jak jsme se rvali o naše území, tak jsme se pak rozumně domluvili, že nebude ani jednoho z nás. Já to navrhla, ale ve skutečnosti jsem hledala záminku pro to, abysme přestali bojovat. Vždyť už mu byl rok.”

Pejsek se snažil počítat. Skvrnka to vytušila.

„Ano, sou mi čtyři roky,” odbyla to Skvrnka. „A Drápovi pět. Nicméně ne dlouho poté jsem na Jelení oboru narazila sama. Nejdřív mi lidi kolem dávali jídlo, ale pak přestali. No co, nepotřebuju je. A jak jsem šla jednou zase na lov, potkala jsem Drápa. Z něj se však stal úplný kocour domácí. Prohodili jsme pár vět a zjistili jsme, že život jako domácí mazlíčci nám oběma nevyhovuje. A tak jsme společně odešli.”

„Ale kam?”

Pejsek se nemohl příběhu nabažit, když v tom dorazili Hříva s Parožákem.

„Tak co, jste připravení?” zeptal se všech. Ti přikývli. „Tak opakujte, co já.”

Parožák utrhl jablko z toho záhadného dubu a položil jej před Skvrnku, poté sám jedno snědl a zmizel.