Neběželi dlouho. I přesto to však nevypadalo o nic lépe.
„Proklatci jsou tamhle!” vyhrkla Divočina.
Všichni je už viděli. Lidi nešlo přehlédnout. Bylo jich strašně moc. Jak jen něco takového mohli minout?
„Co budeme dělat?” dožadovala se Hříva odpovědi.
„Hádám, že... počkat, vždyť Skvrnka tam už musí dávno být!” zvolal Pejsek.
„A co to znamená?” zeptala se Pejska jeho sestra.
„To, znamená, že u toho musela přemýšlet. Přece by jen tak nenakráčela všem těm lidem na oči, ne? My taky musíme mít plán.”
„Máš pravdu.” uznal Diamant. „Je jich hodně. A mají nějaké přístroje. Pokud se dostanou do Ráje, bude to katastrofa.”
„Takže se rozdělíme?” ptal se Parožák, ke kterému se lísala Divočina se špetkou strachu v očích. „My sice máme schopnosti, ale co třeba Hříva?”
Oba jeleni včetně Divočiny se na ni podívali. Hříva neustále držela ochranářský postoj nad kolouškem, který nabyl za jeho krátký život mnoho chytrosti, a snažila se vyhýbat jejich pohledům.
Pejsek se teď chytal nejvíc ze všech. Když se dospělí hádají, většinou mu je záhadou proč, ale postupem času se v tomhle směru zlepšil.
Jde o to, že Hříva neumí kouzlit a že by je zdržovala. Vždyť on sám ale taky neumí kouzlit! Třeba je mu to odpuštěno, jelikož je dítě. Ale i tak, Pejsek je odhodlaný Hřívě jakkoliv pomoct.
„Hej, když nekouzelná kočka dokáže plížení se, dokáže to i neslyšitelná laň, ne?” nasupil se.
„Ne, promiň Pejsku, takhle jsem to nemyslel. Já nás chtěl rozdělit do dvojic a napadlo mě ty a Hříva, víš. Promiň, Hřívo, jestli jsem tě nějak urazil.” vysypal ze sebe Parožák.
„To nic. Stejně chci, aby se teď Pejsek radši držel Diamanta. A my dva můžeme být spolu. Divočina půjde sama a vyhledá Skvrnku.” odpověděla mu.
„Ano, udělejme to tak.” vzal si slovo Diamant. „Musíme ty Prašivce spacifikovat a poté je zabít.”
„Počkat, zabít?!” vyhrkl Pejsek.
Diamant si uvědomil, co řekl, a nakonec svou drastickou poznámku pozměnil.
„Tak dobře, jen je omráčíme a pak odvedeme někam daleko. Nesmí si však pamatovat, co tu dělali nebo jak se sem vlastně dostali. Zahladíme stopy nejen v půdě, ale i v myslích našich nepřátel.”
Všichni přikyvovali. Nikdo neměl námitku.
Pejsek na chvíli zapřemýšlel nad celou tou věcí s lidmi. Celou dobu je měl rád a nevěřil, že by byli schopni někomu ublížit. Dokonce i po tom, co zabili jeho maminku k nim cítil nějaký vztah.
Teď už je to ale pryč. To, co se tady dělo bylo vážné a na city nebyl čas. Pejsek byl v posledních dnech odvážný, ale co bude, až splní všechny své úkoly? Bude to šťastný hrdina, který bude stále jen pomáhat a nebo zničené stvoření, co nebude schopno bez matky přežít?
ČTEŠ
Jelení Paroží
FantasyV okolí hustého lesa leží velká obora. Lidé, kteří tudy procházejí se dívají na jeleny jako na nadbytečná zvířata, která nemá smysl chovat, když jich je plný les a jeleni jim jejich negativní postoj oplácí. Je tady však jeden výjimečný koloušek, k...
