Jelení Paroží

🦌🌲 Závěr 🌲🦌

O rok později

Mladý jelen ležel ve stínu stromu a vychutnával si krásný slunečný den. Všude okolo vyrůstali květiny a na těch se usazoval hmyz. Nikoliv mouchy, které bývají tak otravné, ale krásní motýli.

Z jeho chvilky klidu ho vyrušil dětský hlas.

„Strýčku, ten člověk mi dal takovou chutnou oranžovou věc!” radovala se mlaďounká laněčka.

„To byla mrkev, Skvrnko, a jsem rád, že si s lidmi rozumíš. Ti noví jsou lepší než ti, co tu bývali, když jsem byl v tvém věku.”

Laněčka Skvrnka se usmála a Les nemohl uvěřit, jak moc se podobá Hřívě. Její maminka je totiž vzhledově jedinečná.

Její tatínek zrovna procházel kolem. Zaregistroval, že se baví s Lesem a hned na to reagoval.

„Víš, s kým si to povídáš, Skvrnko? To je náš Vůdce. A je to nejsilnější a nejchytřejší jelen ze všech.” usmál se.

„Nech toho, Parožáku.” smál se Les. Slovo Vůdce téměř neslýchá. Přál si, aby mu všichni říkali jménem nebo přezdívkou. A také si přál, aby měli koloušci jména od narození, protože nepotřebují mít parohy na to, aby si ho vysloužili.

Les byl vskutku moudrý Vůdce. Bývalého Vůdce porazil, ale nechal ho žít. Bohužel před pár měsíci sám skonal na stáří. I přes ty všechny zlé věci, co dělal, mu jeleni v oboře vzdali holt. Parožák byl přitom tehdy skleslý. Přeci jen stále něco ke svému otci cítil.

Teď má Parožák svoji rodinu. Po návratu z Jeleního Ráje přiznal, že s Divočinou nebyl šťastný a že miluje Hřívu celou tu dobu. A Hříva to cítila stejně. Oba byli konečně šťastní a oba moc milovali svoji dceru, kterou pojmenovali po statečné kočce, která žila v této oboře.

Les se zvedl ze země a popošel pár kroků vpřed. Zkoumal, jestli za tím plotem není černobílá skvrna. A skutečně byla.

„Čmouděnko, jdeš na lov?” zeptal se mladé kočky.

„Jasně. A jde se mnou i taťka.” poukázala kočka za sebe na postaršího kocoura.

„To vidím. Zdravím, Drápe. Přeji hezký lov.” usmál se Les.

„Díky, Lese.” odpověděl kocour a zmizel se svou dcerou v křoví.

Les si vybavil okamžik, kdy Drápovi a jeho dětem musel říct tu strašnou zprávu. Bylo to to nejtěžší, co kdy někomu řekl. A dodržel své slovo a o Skvrnčina koťata se postaral. A vlastně se stará i teď, i když jsou dospělá.

Les obcházel oboru dál a narazil na svého dobrého přítele Ocase. Mluvil se svou milou, laňkou Hlínou, kterou sem přivezli lidé.

Pozdravil ho a použil při tom oslovení „Skvrnitý”, načež mu Ocas řekl „Mazlivý”. Les se stále smál nad těmi jmény, co si dali za starých časů.

Les šel spokojeně dál. Těšil se. Byl pro něj významný den. Po dlouhé době navštíví Jelení Ráj. Diamant to zařídí.

Uvidí se se svou sestrou Divočinou a svým věrným přítelem Diamantem najednou, jelikož si ti dva k sobě našli cestu. Stal se z nich pár. Les tohle vážně nečekal, ale byl rád, že se Divočina přenesla přes tu věc s Parožákem a Diamant zase přes nehodu, kterou měla jeho milovaná Bříza.

Krev, narozdíl od svých druhů z Jeleního Ráje, oboru již několikrát navštívila. Stále myslela na Parožáka a svoji vnučku zkrátka poznat musela. Následně potom vyprávěla Lesovi, co je u nich nového. Třeba že se Lodyze a Leknínovi má narodit koloušek nebo že se vycvičení jeleni zdokonalují ve schopnosti léčit...

Les byl šťastný. Cítil kolem sebe lásku a mír a na to naplňovala neskutečným pocitem štěstí. Po tom všem, čím si kdysi prošel našel konečně klid. Kdyby teď měl umřít, smířil by se s tím. Záleží mu na životech druhých více než na tom jeho.

Až jednou skutečně zemře, zanechá za sebou dlouhý příběh. A nebude to příběh pouze z roku a půl života, který dosud prožil. Bude to ten nejdelší, nejšlechetnější a nejdůležitější příběh, co kdy jakýkoliv jelen prožil. A celý ho zaznamená jeho Jelení Paroží.