Skupina se po dlouhé cestě zastavila na odpočinek. S velkými odstupy si jeleni lehli a někteří z nich se i napili vody z kaluže, která vypadala čistěji než voda v oboře. Pejsek si nebyl jistý, jestli mu voda bude chutnat. Měl ale takovou žízeň, že začal hltat bez toho, aniž by nějakou chuť cítil.
K jeho boku přistoupila Hříva. Byla pomalá a klidná. Jakoby tušila, co se mezi Pejskem a Divočinou odehrálo. Pod nohami jí proklouzla Skvrnka, která si celou trasu chodila po svém.
„Musíš se odnaučit strkat do vody celý pysk, nebo ti v zimě zamrzne.” dobírala si ho kočka.
„Co?”
„Skvrnka chce říct...” povzdechla si Hříva, „že by ses neměl do vody ponořovat.”
„Aha.” zafuňel Pejsek. Poslední dobou je zmatený snad ze všeho.
„Tak... já vás nechám.” zamňoukla Skvrnka a vydala se pryč od kaluže. Cestou míjela i zbytek jelenů. Diamant stál na svých hbitých nohách, zatímco vedle něj ležel Parožák, o kterého se opírala Divočina. O něčem si povídali. O něčem, co se určitě týkalo Jeleního Ráje.
Pejsek a Hříva zůstali u sebe. Laň se teď ani trochu nechtěla bavit s Parožákem. Odvrátila od skupinky pohled a přitulila se ke kolouškovi.
„Je to teď těžké, co? Jsme daleko od domova a plníme důležitý úkol...” povzdechla si.
„Nechápu to. Proč Divočina opustila maminku? A to dobrovolně! Nikdy bych to neudělal...” postěžoval si Pejsek a jeho smutný výraz Hřívu mrzel.
„Pejsku, ne každý jelen je stejný. Některé můžeš milovat jak chceš a stejně ti lásku nikdy neopětují... A naopak je tu i maminka, co opustila své mládě, víš? To je Krev. Ona opustila Parožáka. Myslíš, že on by něco takového udělal?”
„Ne... Na to má moc dobré srdce. Ale je konečně s maminkou, ne? Našel ji, je šťastný!” skřípal Pejskovi hlas.
Hříva se zatvářila velmi smutně, až se Pejsek začal obávat.
„Maličký... Ona ho opustila. Dobrovolně. Má na ni vztek. Vím, že to celé není fér, vím, že si neumíš představit nenávidět svou maminku. Ale to je prostě to, co se děje. Nijak jinak to říct nejde.”
Pejsek se rozplakal. Už hodněkrát stesknil po své mamince, ale ještě mu nikdy nebylo smutno z toho, jak špatně na tom někdo s maminkou je.
I Hřívě se naplnili oči slzami. Políbila kolouška na čelo a přitiskla se k němu. Okem zahlédla, jak se na ni dívá Parožák a jak vůbec nevnímá, co mu Divočina říká. Snažila se tomu nevěnovat pozornost. Teď záleželo jen na jejím kolouškovi.
ČTEŠ
Jelení Paroží
FantasyV okolí hustého lesa leží velká obora. Lidé, kteří tudy procházejí se dívají na jeleny jako na nadbytečná zvířata, která nemá smysl chovat, když jich je plný les a jeleni jim jejich negativní postoj oplácí. Je tady však jeden výjimečný koloušek, k...
