První noc přečkali schoulení vedle sebe. Mazlivý měl pocit, jako by s ním na chvíli zase byla maminka.
Ach, maminka. Pejsek o ní přemýšlel celou noc. Byla to vlastně první noc bez ní a první noc v divočině. Byl teď neskutečně vděčný za Hřívu, protože by si sám asi neporadil.
Ráno ho probudila Hříva tím, že se musí najíst. Tohle bylo pro něj nové. Už nebude kojení, jen tráva a listí. S tím se musí také naučit žít.
„Pojď, mladý, ochutnej tyhle listy.” volala na něj Hříva. Nejistě očichal strom, ze kterého měl jíst. Zas tak špatné to být nemusí.
„Ah, tvrdé...” postěžoval si Pejsek, když snědl první list.
„Jsou i tvrdší věci. A neboj, zvykneš si. Potom ti možná budou chutnat i kaštany.”
Mazlivý neměl nejmenší tušení, co to jsou kaštany. Spíš doufal, že najde něco měkkého a chutného. Nikdy se to ale nevyrovná chutnému maminčinu mléku.
„Cítím řeku.” podotkla Hříva. Pro Mazlivého byla zcela novinka, že někdo může vodu cítit. Tvrzení Hřívy by ale popřít nedokázal.
„Ach ano, támhle končí jedna část lesa. Rozprostírá se tam velká louka a vedle ní les zase pokračuje. Parožáka určitě napadlo se tam vydat. Půjdeme tím směrem taky, ale bude to trvat asi půl dne. Do té doby musíme vydržet bez vody. To už ale bude dávno noc...”
ČTEŠ
Jelení Paroží
FantasyV okolí hustého lesa leží velká obora. Lidé, kteří tudy procházejí se dívají na jeleny jako na nadbytečná zvířata, která nemá smysl chovat, když jich je plný les a jeleni jim jejich negativní postoj oplácí. Je tady však jeden výjimečný koloušek, k...
