Když se předevčírem vrátili z výpravy, Les byl vyčerpaný a prospal půl dne. Jeho zlaté paroží, které mu předtím zázračně narostlo, se vypařilo. I přesto po nich zbyly malé výrůstky - špičky jeho opravdových parohů. Jelen už je tedy dost starý na to, aby měl své pravé jméno.
Jmenovat se Pejsek pro něj sice byla pocta - tedy až do té doby, dokud se nedozvěděl, co za člověka mu to jméno dal. Jeho maminka věděla, co dělá, když mu nedala sama jméno. Určitě tušila, že si později sám vybere šlechetnější jméno - a Les takovým jménem určitě bylo.
Les ležel vedle podestýlky, ve které ležela Skvrnka a nečinně hleděl na její tělo. Spala sice tvrdým, ale utrápeným spánkem. Na pravé části těla se jí táhla zakrvácená jizva a po celém těle měla modřiny.
Nechápal, jak to dokázala. Zastavila ten stroj. Nebo přinutila člověka, ať jej zastaví. Bez toho by člověka nemuseli ani dohnat.
Nikdo ji nedokázal vyléčit. Jeleni jí sice dokázali sehnat potravu a utěšovat bolest, nikdo však nedokázal vyléčit smrtelné rány. Ani Lodyha, která věnovala Skvrnce nejvíce svého času a měnila jí listy coby obvazy, si nevěděla rady.
Lodyha zrovna procházela kolem a před sebou nechala levitovat jakési bobule. Když Lesa zahlédla, sdělila mu:
„Ať tyhle sní. Mají regenerační schopnosti. Moji maminku jsem jimi také krmila a vyléčila se.”
Les kývl hlavou, aby je položila a laň se poté obrátila k odchodu. Odešla zrovna ve chvíli, kdy Skvrnka otevřela oko.
„Skvrnko, jsi vzhůru!” zajásal Les potichu, aby kočku nevylekal.
Skvrnka otevřela i druhé oko a s tváří plnou bolesti se zadívala na jelena.
„Mně žádné tydle kouzla už nepomůžou.”
Les se na ni nechápavě podíval. Byl tak rád, že s ním Skvrnka mluví, až mu došla slova.
„Víš, my kočky máme taky svůj ráj. Kočičí Ráj.”
„A.. A kde takový ráj leží?” ptal se Les klidným hlasem.
Kočka se podívala vzhůru a jelen chápal, co tím myslí.
„Ne! Skvrnko, na tohle teď nemysli. Budeš v pořádku, věř mi.” chlácholil ji, když ukázala na nebe. Sám si však nebyl jist svými slovy.
„Víš... Lese, jak si teď říkáš...” usmála se na něj a pokračovala, „mám zlomené obě zadní končetiny. Nedokážu chodit. Špatně se mi dýchá. K čemu bych to byla za kočku, když bych už ani nebyla schopná postarat se o své děti...”
„Ne, takhle nemluv, na něco určitě přijdeme...”
Lesovi se zlomil hlas. Nebyl schopný mluvit, jen plakat.
Po chvíli ticha se jí zeptal: „Jak... Jste se dali s Drápem dohromady? Nedořekla jsi mi to.”
„Ále... Objevila se jiná kočka. Já začala žárlit a on zjistil, že je mu lépe se mnou než s ní. Kéž by si to jeleni taky byli schopni tak rychle uvědomit.” usmála se s narážkou na Parožáka.
Les se navzdory bolesti taky usmál.
„Vyřiď Drápovi a mým koťatům Čmouděnce, Pajďouškovi a Fouskovi, že je moc miluju.” začaly jí také téct slzy. „A miluju i tebe, moje jelení dítě.”
„I já tě miluju, moje kočičí maminko.” zašeptal Pejsek a s bolestí v srdci sledoval, jak kočka vydechuje naposled.
ČTEŠ
Jelení Paroží
FantasíaV okolí hustého lesa leží velká obora. Lidé, kteří tudy procházejí se dívají na jeleny jako na nadbytečná zvířata, která nemá smysl chovat, když jich je plný les a jeleni jim jejich negativní postoj oplácí. Je tady však jeden výjimečný koloušek, k...
