Jelení Paroží

🦌🌲 43. Kapitola 🌲🦌

Uběhl týden než se Les konečně odhodlal vrátit se s ostatními do obory. Chtěl to udělat již dříve, ale zkrátka na to neměl sílu.

V Jelením Ráji teď byla většina jelenů seřazená vedle sebe a postupně se loučili se svými návštěvníky. Hříva se za tu chvíli stihla spřátelit s Lodyhou a těžko se jí dávalo sbohem. Leknín a Bez stáli vedle ní a vroucně se loučili s Parožákem.

Parožák a Krev k sobě nakonec našli cestu. Jelen jí odpustil za to, že od něj tehdy odešla a Krev byla dojetím úplně bez sebe. Tohle si celou dobu přála.

Chřest, Jahoda, Květ a Jetel, jeleni z Ráje, doprovázeli Diamanta, který měl za úkol dohlédnout na jeleny z obory. Půjde s nimi až domů.

Les však před odchodem potřeboval něco udělat. Proběhl velké území Jeleního Ráje a zastavil se u malého dřevěného křížku.

Po dlouhé době zvažování se rozhodl svou kočičí maminku pohřbít tady, mezi jeleny. Nechtěl přinést její tělo k rodině. Koťata by nadosmrti poznamenalo mrtvé tělo jejich maminky. A kdoví, jestli by pro ni našli vhodné místo k odpočinku. Třeba by ji sebrali lidi, tak, jako sebrali Řasu.

„Nikdy na tebe nezapomenu.” zašeptal k hrobečku a měl co dělat, aby se zase nerozplakal.

Na cestě zpátky ho zastavila Divočina. S jeho sestrou ani nestihli dohnat dětství.

„Lese... Jestli chceš, půjdu s tebou. Když teď nemáš maminku, postarám se o tebe. Jako tvá starší sestra je to mou povinností. Nech mě to pro tebe udělat a zapomeneme na léta strávená jeden bez druhého.”

Les se na ni překvapeně podíval. Potom jí však odpověděl:

„Ne, Divočino. Zůstaň tady. Tohle je tvůj domov. Vážím si tvé nabídky, to ano, ale i když jsem o dvě maminky přišel, stále jednu mám. A nejen ji. I jelena, co se určitě stane jejím druhem. A nejlepšího kamaráda, se kterým se musím ještě usmířit. A kočky, na které musím dohlédnout. Nepotřebuji, aby ses o mě starala. Vždyť už jsem jelen, vidíš?” sklonil hlavu, aby sestře ukázal špičky parohů.

Divočina smutně kývla hlavou.

„Dobře, to chápu.”

„Navíc...” řekl Les, „ty tu máš taky rodinu. Máš Krev, co byla a stále je tvou matkou a taky Diamanta, Beze, Leknína, Lodyhu, Jahodu... Ani nevím, jak se všichni jmenují, povíš mi to?”

Divočina se zasmála.

„Ne, myslím to vážně, povíš?” řekl vyzývavým pohledem.

„No,” navázala na jeho vyjmenované jedince, „Chřest, Pivoňka, Smíšek, Jabek, Květ, Jetel...”

Ani to nedořekla a došlo jí, co tím její bratr myslí. Je tu tolik jelenů, které nechce opustit.

„Divočino... Nebylo by to jen kvůli mě, že ne?”

Laň poraženecky svěsila hlavu.

„Když já,” přiznala, „mám Parožáka ráda.”

„Ale on tebe ne, je to tak?”

Přikývla.

„Neboj, sestřičko. Najdeš si někoho lepšího, uvidíš.”

Divočina si povzdechla. Les věděl, že má pravdu. Jeho sestra je krásná jako maminka. Ta sama jistě nezůstane.

„Opatruj se, Lese.” zvolala k němu, když byl na odchodu. „Vždycky budeš můj bráška.”

„A ty zase moje sestřička.”