Jelení Paroží

🦌🌲 31. Kapitola 🌲🦌

Jeleni procházeli velmi rozlehlou částí lesa a před nimi se rozprostírala louka. Obilí na ní však nebylo ani žluté ani nedozrátě zelené. Zbarvilo se do modra. Do takového modra, že připomínalo zrcadlo, které odráží oblohu.

„Týjo...” divil se Pejsek, který šel po boku své sestry. „Máte tady ale zvláštní zvláštnosti.”

Divočina se zasmála Pejskovu údivu. „Je to lenová pšenice. Máme tady spoustu neobvyklých věcí: travnáče, což jsou tvrdé kameny pouze z trávy, houbičky, což jsou malé keře, na kterých rostou houby, a měsíčník, jehož plody si musel sníst, aby ses sem dostal.”

„Proč ,měsíčníkʼ?”

„Protože když je měsíc v úplňku, tak plodí nejvíc druhů ovoce za celý rok.”

„To chceš říct, že hrušky a jablka nejsou jediné ovoce, co ten dub plodí?”

„Ne, vůbec ne. A když už jsme u toho, vypadá hodně jako dub, to ano. Jen neplodí žaludy. Každý tady ví, že nám přece žaludy rostou ze země.”

Pejsek na ni vykulil oči a myslel, že žertuje. Divočina však zněla přesvědčivě. Koneckonců Pejsek ještě neměl šanci zjistit, jaké jídlo kde roste. Nezažil ani všechna roční období.

Oba dva se drželi o kus dál od jejich družiny. Parožák jim byl nejblíž, vepředu byla Hříva s Diamantem. Pejsek už ani neviděl Skvrnku, která má určitě jako vždycky náskok před každým jelenem.

„Je to tady velké, nemyslíš?” zamyslela se Divočina s mírným úšklebkem.

„To... asi jo... No je to tu velké. Ale oboru bych kvůli tomu neopustil.”

Mezi Pejskem a Divočinou kolovala nevyřčená otázka. Proč Divočina opustila oboru?

„Pejsku,” začala Divočina, „musíš pochopit, že já... já prostě do ohrady nepatřím. Potřebuju volnost. Mám to v Krvi...”

Jelen ji zkoumal nedůvěřivým pohledem. Zároveň byl skleslý. Bylo zřejmé, že na tuto konverzaci řada nakonec přijde, avšak Pejsek nečekal, že ho tolik zasáhne.

„Krev to věděla. Parožákova matka byla jediná laň, která mě chápala. Se vším jsem se jí svěřovala. A ona mi nakonec pomohla.”

„A co naše maminka?” namítl Pejsek. Byl hluboce zklamaný z toho, jaký nezájem o ní Divočina jeví.

„Řasa... Maminka žila oborou. Měla tam pevné zázemí, spoustu přátel, rodinu. Pamatuju si, jak zemřela její matka Přeslička. Byla jsem hodně malá, ale i tak jsem to chápala. Nicméně jí to hodně vzalo. Ale její otec stále žije, ne?”

Pejsek byl jejím výkladem zaskočený. Ani nevěděl, kde je jeho otec, natož jeho dědeček. Tak jen mírně sklonil hlavu jako reakci na Divočininu otázku.

„Když víš, že ji tak záleželo na rodině,” odhodlal se Pejsek, „pročs ji opustila?”

„Protože-... protože já cítila, že moje rodina je jinde. A Krev mi to potvrdila. Že jsem skutečně kouzelná. Že vnímám jakousi magii. Nevěřila jsem jí a tak mě jednou vzala s sebou někam k silnici. Nechala mě v keři, zatímco ona jen tak čekala... až jí srazí auto.”

„A srazilo?”

„Ano, srazilo. Ale nic se jí nestalo. Ten člověk jí chtěl přejet. Netuším proč. A pak mu řekla, že mě nikdo nebude ohrožovat.”