Pejsek s úžasem sledoval, jak se k němu řítí skvrnitá kočka, kterou poznával z obory.
Skvrnka zakousla myš svými ostrými zuby a pohlédla na jeleny.
„Skvrnko, co tady děláš? Co tvá koťata?"
Skvrnka si sedla, olízla si tlapku, prohlédla si nechápající Hřívu a spustila:
„Koťata má na starosti Dráp, jejich otec. Copak se mám kolem nich stále točit, zatímco on se bude vyvalovat na sluníčku? Ne, ne, otcové musí pomáhat. Stejně už mléko nepotřebují."
Hříva zhodnotila situaci a zareagovala:
„Vím, že jsi ta kočka, se kterou měli jeleni problémy. Určitě už se to nějak vyřešilo. Ale proč si tady? Tak daleko? Copak ty odcházíš od své rodiny?"
„To bych nikdy neudělala, Mladá." řekla Skvrnka pyšně. Očividně jí bylo přes čtyři roky, takže jeleny považovala za mladé právem. „Jen jsem chtěla od toho zmatku na chvíli pryč. A jak vidím, nejsem jediná, kdo se tak rozhodl. Půjdu s vámi."
„Prosím?" nechápala Hříva.
„Hele, Mladá, znám tu řeku, kam očividně míříte. Tam tím směrem - od tud pocházím, než jsem přišla do obory. Takže se vám budu hodit."
Pejskovi se to zdál jako dobrý nápad, i když mít kočku jako společnost bylo nezvyklé. Podíval se na Hřívu. Ona rozhodne.
Samozřejmě z toho nadšená zrovna nebyla, ale nedokázala odmítnout. Každý má právo se porozhlédnout po divočině a lepší bude, když budou spolu.
„Tak dobře, kočko. Můžeš jít s námi."
„Já vím," zazubila se, „půjdu teď na průzkum. Jak vidíte, Slunce zapadá a co vím, jeleni v noci dobrý zrak nemají. Jdete správně. Tak, Mladý, Mladá, uvidíme se za těmi jehličnatými stromy."
ČTEŠ
Jelení Paroží
FantasíaV okolí hustého lesa leží velká obora. Lidé, kteří tudy procházejí se dívají na jeleny jako na nadbytečná zvířata, která nemá smysl chovat, když jich je plný les a jeleni jim jejich negativní postoj oplácí. Je tady však jeden výjimečný koloušek, k...
