Kráčeli vysokou trávou. Kam? To Pejsek nevěděl. Vlastně nevnímal cokoliv dalšího od chvíle, kdy se Hříva nahněvala.
„...Tak to snad vyjde.” uslyšel Pejsek mluvit jelena. Byl to Parožák, vedle kterého kráčela s odstupem Hříva. Na tu byl Pejsek natisknutý. Pár skoků za nimi se držela Divočina, která se konverzace neúčastnila.
„Přece ji kouzly můžeš přesvědčit.” odsekla Hříva.
„Kéž by to šlo. Ne, prostě jí všechno řekneme na rovinu.” vzdychl Parožák a tvářil se zamračeně.
Pejskovi to nedalo a konečně se zeptal: „A komu co máme říct?”
Hříva vyslala Parožákovi přísný pohled. Ten si povzdechl a odpověděl: „Krev. Velitelka toho všeho tady, velitelka Jeleního Ráje. Nebo tedy Vůdkyně, jak bychom jí říkali my. Musíme si s ní promluvit, abychom při cestě domů měli společnost. Má primitivní kouzla proti mému... bývalému Vůdci prostě nestačí.”
Pejsek celou dobu přikyvoval a snažil se vstřebat každé jeho slovo. Dělalo se mu to ale těžko, když se cítil tak vysílený.
„A to by měl být problém?” zeptal se. „Krev by nám měla pomoct. Je... to tvá maminka. Dluží ti to.”
Na to už Parožák neodpověděl, jen se tvářil sklesleji než předtím.
„Pejsku, to bude v pořádku,” chlácholila ho Hříva. „Vůdkyně nám určitě pomůže. Všechno vyřešíme. Neboj, slibuju.”
ČTEŠ
Jelení Paroží
FantasyV okolí hustého lesa leží velká obora. Lidé, kteří tudy procházejí se dívají na jeleny jako na nadbytečná zvířata, která nemá smysl chovat, když jich je plný les a jeleni jim jejich negativní postoj oplácí. Je tady však jeden výjimečný koloušek, k...
