Putovali pomalu tak, aby se Mazlivý neunavil. Přitom vnímal spoustu věcí ve volné přírodě, které snad nikdy neviděl nebo si jich nevšiml.
„Hřívo?”
„Ano?”
„Jakto, že máš jméno, když nemáš paroží?”
Hříva se zasmála. „Nevím, jak je to teď, ale mě vybíral jméno jelen, který paroží měl.”
„Takže ty sis jméno nevybrala sama?”
„Kdepak. Na to jsou laně málo ceněné.”
Mazlivý nad tím chvíli pouvažoval.
„A já taky nejsem cenný?”
„Ale to víš, že jsi. Jen až budeš mít parohy, tak budeš o něco víc.”
„Proč?”
„Je to takový zvyk ze všech jeleních obor na světě. Nějaký prastarý Vůdce kdysi určil pravidla a my se jimi máme teď řídit.”
„To je ale blbost. Kdybych byl Vůdcem, všechno by vypadalo jinak.”
„Ale no tak, nech toho. Každý Vůdce je ve výsledku stejný.” povzdechla si Hříva.
Pejsek sklonil hlavu. Chvíli nad tím přemýšlel, ale stejně to nemá smysl, když z obory utekli. Jak může být uprchlík Vůdcem?
Hříva se sklonil a ukousla si trs z trávy. Mazlivý udělal to stejné, ale nedělalo mu to tak dobře, jako jí.
Před jeho čumákem se náhle mihla bílá skvrna. Prudce sebou trhl a vyskočil.
„Co to vyvádíš,” smála se Hříva, „to je jenom myš. V oboře jsou přece taky.”
„To jo, ale nejsou... takové.”
„To víš, ve volné přírodě mají jiné podmínky. Zato u nás se je lidé snaží vyhubit.”
Pejsek chápavě kývl.
Najednou uslyšel jakýsi povědomý hlas. Hříva mu nevěnovala pozornost až do chvíle, kdy se ozvalo: „Ta je moje!”
„Skvrnko!”
ČTEŠ
Jelení Paroží
FantasyV okolí hustého lesa leží velká obora. Lidé, kteří tudy procházejí se dívají na jeleny jako na nadbytečná zvířata, která nemá smysl chovat, když jich je plný les a jeleni jim jejich negativní postoj oplácí. Je tady však jeden výjimečný koloušek, k...
