Jelení Paroží

🦌🌲 46. Kapitola 🌲🦌

„Jste zpátky!” zvolala k jelenům postarší laň Zebřina. „Myslela jsem si, že už se nevrátíte!”

Les se usmál. Bylo zvláštní být zpět. Sám tady moc přátel zatím neměl. Nebyla příležitost. Zato Parožák a Hříva už museli být zadobře s každým. Zebřina totiž nebyla jediná, kdo se k nim hrnul.

„Vy žijete!” zvolal starší drobný jelen Mosaz. „Už sem se bal, že taci šikovni jelenci nas opustili.”

„Jo, dědo, jsme zpět.” řekla Hříva. Les se na ní tázavě zadíval.

„Není to můj děda, ale tak nás Mosazovi většina říká.” špitla. „Maminka tě moc k ostatním nepouštěla, co? Ale neboj, na všechno ti odpovím.” usmála se.

Les určitě na Mosaze už párkrát narazil, ale že by ho znal? To vůbec. Musí to všechno dohnat!

Zanedlouho, když s Hřívou a Parožákem popošli, se kolem nich shluklo tolik jelenů, že to přilákalo i toho v oboře nejdůležitějšího.

Při příchodu Vůdce jeleni skláněli hlavy, ovšem ne všichni. Někteří byli stále uchváceni návratem těch tří, že si starého jelena ani nevšimli a to ve Vůdcovi vyvolalo zlost.

„Tak ty máš tu drzost se vracet?!” zakřičel směrem k Parožákovi. „A vy dva taky! Zdrhli jste, nejste tu vítáni!”

Les na Vůdci vycítil velkou podrážděnost. Podrážděný je vždycky, ale teď to vypadalo rázněji. Jakoby odchod Hřívy a Lesa byla poslední kapka. Jakoby jakákoliv špetka dobra, co v něm byla, zmizela. Vůdce už nic dobrého nevnímal.

„Vyzývám tě na souboj, otče.” přerušil napětí Parožák. „Nebo mám spíš říct - Paroháči?” pronesl drze a nejenže odhalil stádu jeho opravdové jméno, ale taky ho přestal brát jako otce.

Les ještě nikdy neviděl Parožáka tak odhodlaného. Jako koloušek byl nucen sledovat, jak ho Vůdce napadá a jak při tom Parožák trpěl. Teď to ale hodlá podstoupit dobrovolně.

Všichni ztichli a napjatě čekali na reakci, která nezněla překvapivě.

„Přijímám.”