Původní

4. Kapitola

7.8.1995

Bylo šest večer. Seděl jsem ve svém pokoji a na sobě jsem měl formální oblečení. Chci aby tento večer byl perfektní. Jdu na rande se svojí zamilovaností. 

Celé odpoledne jsme proleželi na zahradě. Kolem půl šesté jsme se zvedli a šli se obléct. Já jsem teda ještě zarezervoval stůl v restauraci. Mám totiž kamarádku, která vlastní luxusní restauraci, takže rezervace nebyl žádný problém.

Byl jsem ovšem strašně nervózní, což je u někoho jako já velmi divné. Kdyby mě takhle viděli moji nepřátelé, tak by se mi vysmáli. Ale mě je to jedno. Jen chci, aby to bylo perfektní.

V pokoji jsem strávil ještě deset minut a upravoval jsem nedostatky. Pak jsem sešel do obývacího pokoje a viděl jsem Ricka, jak sedí na pohovce a čeká na mě.

,,Jdeme?" zeptal jsem se ho. Lekl se, protože lehce nadskočil.

,,Jo." přikývl a přešel ke mně. Nabídl jsem mu rámě a vedl ho k autu. Posadil jsem se na sedadlo řidiče a on na sedadlo spolujezdce. Cesta trvala asi patnáct minut, kde jsme byli potichu. Ani jednomu se moc nechtělo mluvit. Dojeli jsme do restaurace a  vystoupili. Znovu jsem mu nabídl rámě a šli jsme.

,,Mám tady rezervaci na jméno Alexander." řekl jsem obsluze, když jsme vešli dovnitř. 

,,Ukážu vám stůl, pánové." odpověděla obsluha, když se podíval na rezervace. Odvedl nás ke stolu a my jsme si sedli. Donesli nám jídelní lístek a začali jsme si vybírat.

Zadali jsme objednávku a pak jsme si povídali. A vlastně takhle probíhala celá večeře. Po ní jsem zaplatil účet a opustili jsme restauraci. Posadil jsem ho do auta a vzal jsem ho na náměstí Cambridge. Společně jsme se procházeli prázdným nočním městem. Bylo to tady strašně tiché a tak mi to vyhovovalo.

,,Na co myslíš?" proťal jsem ticho.

,,To není nic." odpověděl tiše Rick.

,,Povídej." vyzval jsem ho.

,,Přemýšlel jsem," začal, ,,myslím, že se k tobě připojím v Bradavicích." 

,,Vážně?" zeptal jsem se nevěřícně.

,,Jo." 

,,Jsem rád." zašeptal jsem a políbil ho. Polibek začal oplácet a pomalu jsme se unášeli vášní. Ovšem zastavil jsem to. Ještě je brzy na další krok a myslím, že to tak cítí i Henrik.

Ještě nějakou dobu jsme se procházeli a pak jsme jeli zpět do domu. Tam jsme si pustili film, u kterého jsme usnuli.

........................................................................................................................................................

8.8.1995

Henrikův pohled:

Probudil jsem se na tvrdším polštáři, který se hýbal. Došlo mi, že jsem musel usnout na Rodovi. Lehce jsem zčervenal, když jsem myslel na naše včerejší rande. Stále nemůžu uvěřit, že se to stalo. Měl jsem do něj zamilovanost už dlouho. Už tisíc let. Ale aspoň se to konečně stalo a nemusím skrývat své city. A taky jsem rád, že to bere pomalu. Přece jen, na budování našeho vztahu máme věčnost. A tak si představuji svou budoucnost. Na věčnost po boku Rodericka Hadriana Alexandera.

,,Jsi vzhůru?" uslyšel jsem nad sebou chraplavý hlas Roda.

,,Jo." přikývl jsem, ale ze své pozice jsem se nijak nepohnul.

,,Kolik je hodin?" zeptal se Rod.

,,Netuším." odpověděl jsem a stále se nehýbal. Roderick se naklonil a vzal si telefon, aby se podíval na čas. Nevypadal, že by se chtěl z naší pozice pohnout.

,,Je devět." zamumlal. S upířím sluchem jsem ho lehce slyšel. Rod odložil mobil a přitáhl si mě blíž. To bylo to, co jsem chtěl. Být v náručí muže, kterého miluji. Lehce jsem si povzdechl a zavřel oči. Nikam se mi nechtělo. Kéž bychom takhle mohli zůstat navždy.