Původní

32. Kapitola

25.3.1996

Posledních pár týdnu uplynulo docela rychle. Umbridgeová vydávala různé zákazy a nařízení. Jeden z nejznámějších byl zákaz Jinotaje. Upřímně, nevím proč. Taky pokračovaly schůzky BA a bohužel pro mě, i hodiny nitrobrany. A na jedné takové jsem právě teď seděl.

,,Legilimens!" snažil se mi Snape dostat do hlavy. Zase jsem ho pouštěl, ale už ne úplně. Musel jsem předstírat pomalý pokrok. A šlo mi to.

,,Vy se prostě dost nesnažíte!" řekl mi ledově Snape, když se mi vytáhl z hlavy. ,,Jste lenoch a lajdák, Pottere, vůbec není divu, že Pán zla..."

„Mohl byste mi něco vysvětlit, pane," skočil jsem mu do řeči. ,,Proč Voldemortovi říkáte Pán zla? Takhle jsem ho slyšel titulovat jen Smrtijedy." odpověď na tuhle otázku mě vůbec nezajímala. Snape se zlostně ušklíbl, ale než stihl něco říct, venku zaječel ženský hlas.

,,Co to...." zeptal jsem se, i když jsem to už věděl.

,,Všiml jste si něčeho neobvyklého, když jste šel sem dolů, Pottere?" zeptal se mě Snape. Jen jsem zavrtěl hlavou. Opět nad námi zaječela žena. Snape se zvedl a s vytaženou hůlkou odešel z kabinetu. Šel jsem za ním. Tohle jsem si nemohl nechat ujít.

Zvuky vycházely ze vstupní síně. Rychle jsem tam došel a pohled byl úplně stejný jako byl v mé vizi. Uprostřed místnosti stála Umbridgeová s Trelawneyová, která měla v jedné ruce hůlku a v druhé prázdnou láhev. Kousek od nich stála McGonagallová a plno studentů, kteří se taktéž přišli podívat.

,,Ne!" vřískala Trelawneyová. ,,NE! Tohle přece nemůže být pravda... to nejde... s tím se odmítám smířit!"

,,Co se děje?" zeptal se mě Rick, když ke mně došel.

,,To co jsem viděl." pošeptal jsem mu.

,,Vy jste si neuvědomovala, že to musí přijít?" zapištěla Umbridgeová. ,,Já vím, že nejste schopná předpovědět ani zítřejší počasí, ale muselo vám snad být jasné, že žalostné výkony, které jste při mých inspekcích předváděla a nedokázala jste se za celou dobu ani trochu zlepšit, nevyhnutelně budou mít za následek, že dostanete výpověď."

,,T–to nemůžete!" zakvílela Trelawneyováa po tvářích za tlustými čočkami se jí proudem valily slzy. ,,N–nemůžete mě vyhodit! Jsem tady už š–šestnáct let! B–bradavice jsou m–můj d–domov!"

,,Byl to váš domov," opravila ji Umbridgeová. Její obličej se roztahoval v pobaveném úsměvu, když Trelawneyovou sledovala. ,,Přestaly jím být před hodinou, když ministr kouzel vaši výpověď podepsal. Teď laskavě opusťte tuto síň, konec s tou trapnou scénou!"

Umbridgeová zůstala stát na svém místě a s vítězným úsměvem ji pozorovala. Koukl jsem se po přihlížejících studentech. Levandule a Parvati se navzájem držely a tiše plakaly. Pak jsem uslyšel kroky. To McGonagallová odešla ze svého místa a šla utěšovat Trelawneyovou.

,,No tak, Sibylo, jen klid... uklidněte se... Tu máte, vysmrkejte se... Není to tak zlé, jak si myslíte... nebudete muset z Bradavic odejít..." uklidňovala ji.

,,To myslíte vážně, paní profesorko?" otázala seUmbridgeová smrtelně nebezpečným hlasem a postoupila o několik kroků vpřed. ,,A kdo vám dal oprávnění, abyste slibovala něco takového?" 

,,Nejspíš já." ozval se hluboký hlas. Otočil jsem oči. Brumbál si samozřejmě vybral tenhle okamžik a přišel 'zachránit' den. Spíš si chce zachovat svůj obraz.

Studenti, kteří stáli u brány, se rozestoupili a nechali Brumbála přijít. Nevím. co dělal venku a je mi to upřímně jedno. Teď bylo důležité, co se chystá říct.