Původní

7. Kapitola

12.8.1995

Opustil jsem ministerstvo. Oddechl jsem si. Jsem volný. Nejlepší část byla, vidět Popletala a Brumbála kypět. Ušklíbl jsem se. Nechtělo se mi na pana Weasleye čekat, tak jsem se přemístil kousek od Grimmauldova náměstí. Přece jen, musí to vypadat, že jsem jel metrem. Takže jsem čekal půl hodiny, než jsem vešel zpět do domu. Hned ke mně přiběhli moji "přátelé".

,,Tak co?" zeptala se mě Hermiona.

,,Zproštěn viny." odpověděl jsem. ,,Přece jen, od konce školy jsem vůbec nekouzlil." 

,,Harry, přestaň už lhát." řekla Hermiona přísně. Jen jsem otočil oči. To oni věří jen té staré lysce. Jak já se těším, až se ho zbavím. Společně s Voldemortem.

,,Když tomu věříš, llyngyr llyfrau." řekl jsem.

,,Co jsi říkal, Harry?" zeptal se mě Ron. Nerozuměl mi. A já jsem za to rád.

,,Když tomu věříš." zopakoval jsem.

,,Ne potom." řekla Hermiona svým podpisovým hlasem, který znamenal 'řekni mi to'. Měla však smůlu.

,,Ale nic dalšího jsem neřekl." nasadil jsem nevinný výraz.

,,Kde je vlastně táta?" zeptal se Ron.

,,Nevím. Od příchodu k soudu jsem ho neviděl." řekl jsem pravdivě.

,,Neměl jsi sem přijít sám! Mohlo se ti něco stát!" slyšel jsem z kuchyně paní Weasleyovou. 

,,Dokážu se o sebe postarat." odsekl jsem.

,,To nikdo nepopírá, Harry. Ovšem nemůžeš kouzlit." řekl Sirius, když jsem došel do kuchyně.

,,Vím. Nejsem zletilý." řekl jsem. Ovšem to nebyla pravda. Už dávno jsem se stal zletilým. Ale to oni nemusí vědět.

,,Pojďte se najíst." řekla paní Weasleyová a hned nás všechny hnala ke stolu. Na jídlo jsem vůbec neměl chuť. A už vůbec ne na to, abych jedl s ostatními. Myslel jsem na mnohem lepší společnost. A to na mého přítele.

,,Jez, Harry." přikázala paní Weasleová. Protočil jsem očima. 

,,Nemám hlad." zamumlal jsem dost nahlas, aby mě slyšela.

,,Budeš jíst, mladý muži! Už tak jsi dost hubený!" vykřikla rázně. Plno lidí by bez váhání poslechlo, ovšem já mezi nimi nejsem. Viděl jsem už horší pohledy a hlasy, takže mě vůbec nezastrašuje. Jak jsem řekl, viděl jsem o hodně horší.

,,Nemám hlad." řekl jsem daleko ráznějším hlasem než ona. Byl vidět boj v jejích očích. Jestli přikývnout a nechat mě jít, nebo trvat na svém. A protože je tvrdohlavá, bude trvat na tom druhém. Jenže já jsem tvrdohlavější, než kdy ona bude. Tentokrát to ovšem vzdám. Ať má nějaký pocit vítězství. Prozatím.

,,Jez." řekla, když její vnitřní bitva skončila.

,,Tak fajn. Jen trochu." řekl jsem a dal jí ten falešný pocit klidu a vítězství. Je přikývla a sama začala jíst. Ostatní už byli dávno pohřbeni v jídle. Obzvláště Ron jedl, jakoby nejedl roky. Bylo to nechutné.

Snědl jsem jen polovinu talíře. Nemohl jsem se totiž dočkat na daleko lahodnější jídlo. A to krev. I když krev se nedá srovnávat s mým vařením. 

,,Děkuji za jídlo." poděkoval jsem jen ze slušnosti. Odnesl jsem talíř na linku a pak šel do svého pokoje, kde jsem ze svého kufru vytáhl tašku plnou pytlů s krví. Jeden jsem vypil a pomocí kouzla ho spálil. Nepotřebuji, aby ho našli. Přece jen, na kladení otázek je ještě hodně brzo. Možná až na konci tohohle školního roku. Kdy bude po všem. A já budu daleko odtud.

Seděl jsem v pokoji. Nechtěl jsem, aby mě někdo rušil, takže jsem zamkl dveře. Vlastně jediné, co jsem dělal bylo, že jsem četl. Konkrétně Iliadu v původním jazyce. Rád si připomínám jazyky, které jsem se naučil. Vše jsem se učil za pochodu, a o to víc jsem si svých znalostí vážil. Protože nepatřili do doby, ze které jsem. A to víc mě to bavilo.

,,Harry?" přerušil mé čtení hlas. Nic jsem neříkal a pokračoval v tom, co jsem dělal. Sirius, ten totiž stál za dveřmi, se ale nevzdával. Pomocí kouzla odemkl dveře. Já jsem rychle schoval knihu pod polštář. Nepotřebuji zbytečné otázky.

,,Co chceš, Siriusi?" zeptal jsem se, když vešel dovnitř.

,,Promluvit si." řekl krátce. Rovnou k věci. Tak to mám rád.

,,O čem?" zeptal jsem se.

,,Co třeba o tvém soudu?" řekl lehce.

,,Tebe někdo poslal?" zeptal jsem se podezřívavě. Hned mi to přišlo divné.

,,Ne." hned to popřel. 

,,Nelži mi." řekl jsem trochu rázně.

,,Poslala mě sem Molly." nakonec přiznal. Neřekl ovšem celou pravdu. Viděl jsem totiž, jak ho sem poslal i Brumbál. Konečně se projevil můj jasnovidecký talent. Poslední vizi jsem dostal před posledním úkolem. A to byl Voldemortův návrat. Doufám, že budu mít více vizí. Potřebuji se totiž zbavit Voldemortových kotev. To znamená věcí, které ho tady drží. Naštěstí na to existuje kouzlo. Nesmírně složité kouzlo. A jedna věc, které je v tomhle domě. Pro tu si dojdu, jakmile mě Sirius propustí.

,,Takže jsi tady jako zvěd?" vrátil jsem se k rozhovoru.

,,Ne. Šlo vše podle Brumbálova plánu?" zeptal se Sirius.

,,Ne. Nic nešlo podle plánu té staré kozy. Vše šlo podle mého plánu." řekl jsem.

,,Hlavní je, že jsi z toho venku." řekl Sirius.

,,Siriusi, nevadilo by ti, kdyby jsi šel? Potřebuji si ještě něco zařídit." poprosil jsem.

,,Jasně, Harry." řekl Sirius a pohladil mě po vlasech. Hned odešel a já jsem si oddechl. Počkal jsem, až uslyším jeho kroky v kuchyni a pak jsem se vydal dolů. Konkrétně k místu, kde bydlel Krátura. To je domácí skřítek rodiny Blacků. A podle všeho pěkně mrzutý.

,,Kráturo?" zaklepal jsem na jeho přístěnek.

,,Špinavý polokrevný......" slyšel jsem ho mumlat.

,,Kráturo, mohl bys mi dát přívěšek, který jsi získal z jeskyně, abych ho mohl zničit?" zeptal jsem se mile.

,,Ne, Krátura nemůže." mluvil, když vyšel ven.

,,Kráturo, splním tvůj slib Regulusovi a zničím ho." snažil jsem se ho přesvědčit.

,,Krátura ho nedokázal zničit." zamumlal.

,,Udělám to já. Slibuji. A zničený ti ho přinesu zpátky." řekl jsem vážně. Po těch slovech mi ho předal.

,,Děkuji." řekl jsem a opustil jeho přístěnek. Podíval jsem se na přívěšek a hned jsem ho poznal. Medailon Salazara Zmijozela. Ten, který jsem mu dal jako dar. A teď držel tu nejčernější magii. Viteál. Ale zase se toho díky tomu zbavím. Na to kouzlo totiž potřebuji jeden viteál. Jeden jsem už měl v držení, ale zničil jsem ho. To byl ten deník ve druhém ročníku. Jedna z mých chyb. Ale to teď napravím.

S tím medailonem jsem šel zpět do pokoje. Zamkl jsem ho v kufru a dal na něj hodně zamykacích kouzel. Nepotřebuji, aby se k němu někdo dostal. Potom jsem si lehl na postel a znovu se začetl do Iliady. To bylo v podstatě moje odpoledne. Čtení knihy. Na večeři jsem vůbec nešel a usnul jsem během toho, co ostatní jedli. Přece jen, tohle byl lehce náročnější den. A potřeboval jsem si odpočinout. A jediné, co si teď přeji je, aby už bylo prvního září. Ten den se konečně uvidím se svou láskou. S Henrikem Mikaelsonem. S touhle myšlenkou jsem usnul.

Překlad: llyngyr llyfrau - knihomole (velština)