Původní

12. Kapitola

2.9.1995

Vyšel jsem ze třídy a hned ke mně spěchala Hermiona. 

,,Teda, Harry, tohle jsem nečekala." řekla, když přistoupila ke mně.

,,Co jsi čekala?" zeptal jsem se, i když jsem odpověď znal.

,,Myslela jsem si, že jí řekneš o vzestupu Ty-víš-koho." řekla šeptem.

,,To si o mě mně myslíš tak málo?" zeptal jsem se k falešnou nevěřícností. Pak jsem od ní odešel směrem k Rickovi. Ten mi stisk rameno a společně jsme se vydali na kolej.

,,Byl jsi úžasný." řekl mi cestou.

,,Že jsem jí dostal tím, co nejvíc miluje?" zvedl jsem obočí.

,,Že vůbec víš, jak se k ní dostat." řekl s lehkým smíchem.

,,Snad mě znáš dost dlouho na to, že by tě to nemělo překvapovat." řekl jsem mu šeptem.

,,To sice ano, ale stejně mě to vždy udiví." zašeptal zpět. 

Šli jsme společně na kolej. Vlastně jsme si šli jen odložit věci, protože já jsem měl v plánu jít někam jinam.

Po odložení věcí jsme se vydali na druhý konec sedmého patra. Došli jsme k prázdné zdi. Třikrát jsem kolem ní prošel a myslel na louku. Přede mnou se objevili dveře, a tak jsem s Rickem vešel dovnitř. Vevnitř byla nádherná louka.

,,Co je to za místnost?" zeptal se Rick.

,,Komnata nejvyšší potřeby. Stačí projít třikrát kolem zdi a myslet na to, co potřebuješ nejvíc." vysvětlil jsem.

,,To je užitečné." řekl nadšeně Rick a lehl si do trávy. Já ho s úsměvem následoval.

Leželi jsme tam nějakou dobu. Možná několik hodin, nejsem si plně jistý. A to byl nejlépe strávený čas za poslední týdny od té doby, co jsme se viděli naposledy. Chvíle s Rickem jsem si užíval nejvíc ze všeho. I v minulosti. A časem se to jen zlepšilo.

,,O čem přemýšlíš?" vyvedl mě z myšlenek hlas.

,,Jen na to, jaké mám štěstí." odpověděl jsem a přitáhl jsem si Ricka k sobě.

,,Že mě máš?" zeptal se.

,,Ano." řekl jsem vesele.

,,Taky mám štěstí, že tě mám." odpověděl a přetočil se na břicho. Potom následoval dlouhý a vášnivý polibek. Upřímně, kdybych mohl, zastavil bych čas. Tohle je dovednost, kterou nikdo nemá. Zpomalit ho ano, ale ne zastavit. Teď by se mi ta schopnost hodila. Jenže to by pak na světě nebyla rovnováha.

,,Kolik je hodin?" zeptal se Rick, když jsme se oddělili od polibku. Rukou jsem vykouzlil hodiny a podíval se na ně.

,,Půl sedmé." odpověděl jsem.

,,Půjdeme na večeři?" zeptal se Rick.

,,Chceš?" zeptal jsem se, když jsem si představil kuchyň. Cítil jsem, jak se místnost měnila. ,,Nebo si uvaříme sami?"

,,Vař ty!" vykřikl vesele Rick. Usmál jsem se a vydal se směrem k lednici. 

,,Co chceš?" zeptal jsem se ho.

,,Udělej jogurtové řízky!" vykřikl nadšený. Lehce jsem zakroutil hlavou, ale přece jen se pustil do vaření. Bylo to velice jednoduché a KNP mi poskytla vše, co jsem potřeboval. Takže jídlo bylo do hodiny hotové.

,,To je úžasné!" povzdechl si Rick, když si začal na jídle pochutnávat.

,,Jsem rád." zasmál jsem se a taky se pustil do jídla. Večeře probíhala v klidu a užívali jsme si společný čas. A to z toho důvodu, že se nemůžeme často vypařit. Ale jakmile školní rok skončí, vrátí se vše do pořádku.

Po jídle jsem nechal kuchyň zmizet a znovu se tu objevila louka, jenže tentokrát s noční oblohou. Bylo to naprosto krásné. Hlavně ty hvězdy na obloze.

,,To je nádhera." povzdechl si Rick. ,,Tohle už se jen tak neuvidí." 

,,Kvůli průmyslu." odpověděl jsem na nevyřčenou otázku.

,,Svět musí postupovat. Mudlovský svět se nezasekl jako ten kouzelnický."

,,Tohle je pravda. Kouzelníci jsou ve středověku." povzdechl jsem si.

,,A asi se to jen tak nezmění. Oni se totiž bojí změny." odfrkl si Rick. Po tom už jsme na nějakou dobu mlčeli. Až do doby, kdy jsme se museli vrátit na kolej.

,,Nebaví mě skrývat se." zamručel Rick, když jsme byli kousek od vchodu do společenské místnosti.

,,Mě taky ne. Náš vztah můžeme vynést na povrch později. Nebylo by divné kdybychom spolu chodili, když se máme znát dva dny?" zeptal jsem se sarkasticky.

,,Divný by to bylo." přikývl Rick.

,,Tak to ještě nějakou dobu vydržíme." vzal jsem Ricka za ruku. Metr od vchodu jsme se pustili. Pak už následovalo jen vcházení do společenské místnosti. Naštěstí si nás nikdo nevšímal. Teda skoro

,,Kde jsi byl, Harry?" přiběhla ke mně Ginny.

,,Tam kde ty ne." odstrčil jsem ji od sebe, když se mi pokoušela popadnout ruku.

,,Pověz mi to, Harry." nařídila. Lehce jsem se ušklíbl. Mě nikdo poroučet nebude.

,,Do toho ti nic není." a s tím jsem šel směrem k ložnicím. Vešel jsem do své a rychle položil kouzla, aby Ginny nemohla vstoupit. Potom jsem si mohl v klidu lehnout na postel.

,,To je ale pijavice." ozval se ode dveří Rickův hlas. Naštěstí jsme byli v pokoji sami.

,,Ale nepovídej." řekl jsem sarkasticky.

,,Byli i horší." řekl s lehkým smíchem a sedl si na svou postel.

,,V tom máš pravdu. Ona jen štěká a nekouše." zasmál jsem se. V tomhle jsem měl pravdu. Ginny sama o sobě nic napáchat nedokáže.

,,Myslíš, že bych se jí pak mohl pomstít." řekl Rick se zlým úšklebkem. Rick má dvě strany. Jednu milou a někdy dětinskou a ta druhá je sadistická. Sice ne tak moc jako ta moje, ale blíží se.

,,Určitě." přikývl a s tímhle příslibem se jeho sadistická strana uklidnila. Ještě nějakou dobu jsme strávili mluvením, nejčastěji historkami z minulosti. Tohle se zastavilo ve chvíli, kdy do pokoje vešel Seamus s Deanem. Jen jsme je pozdravili a já se pak zavřel v koupelně, kde jsem si dal sprchu. Pak jsem se vrátil do pokoje a hned jsem zalezl do postele. Ach jak bych si teď přál, abych mohl spát v jedné posteli s Rickem. Jenže na to si budu muset počkat. Čekal jsem na něj několik století, takže co je pár měsíců? A tohle byla moje poslední myšlenka předtím, než jsem se propadl do světa snů.