Původní

2. Kapitola

7.8.1995

Je to už týden, co jsem v tomhle domě. Večer se tu schází Fénixův řád, ale my z něj žádné informace nemáme. Prý, že jsme mladí. O tom bych se mohl hádat. A navíc si myslím, že ostatní nezletilí něco ví a tají to jen přede mnou. Nechtějí, abych něco věděl. Jsem jen jejich nevědomá zbraň. To si myslí. Já jsem všechno, jen ne něčí zbraň. A taky jim to dokážu. Sice ne hned, ale jednou ano. A bude to ještě než dokončím Bradavice.

Vzhůru jsem byl už od čtyř hodin ráno. Moc jsem nepotřeboval spát. Myslím, že je to zvyk z doby kdy jsem byl člověk. Když jsem byl ještě člověk, tak jsem toho taky moc nenaspal. Hlavně kvůli tomu, jak se žilo. Musel jsem být neustále v pozoru.

Pokoj jsem opustil v šest hodin a šel do knihovny. Věděl jsem, že tam v tuhle hodinu nikdo nebude. A hlavně si myslím, že mě tam nikdo nebude hledat. Protože Harryho Pottera knihy nezajímají. Ale Rodericka Alexandera ano.

Vybral jsem si nějaké staré knihy v latině. Nevím proč, ale staré knihy mi přišly lepší než ty novější. Pravděpodobně to je tím, že já jsem ze staré školy. Přece jen, je mi více než 10 tisíc let.

Upřímně nevím, kolik je přesně teď hodin, ale podle toho, že dole už je živo, tak předpokládám, že je po osmé. Zvedl jsem se ze svého místa a přesunul se do hlubší části knihovny. Nechci, aby mě vypátrali a do téhle části knihovny moc lidí nepřijde. Vlastně nikdo. Je to vlastně tím, že o ní nikdo neví. Nechal to postavit Magnus, jako jeho vlastní zašívárnu a řekl o ní jen mně. A je skrytá za regály. Nikoho by nenapadlo ji hledat.

Mávl jsem rukou a tím místnost zbavil prachu. Bylo na ní poznat, že tu dlouho nikdo nebyl. Prach byl totiž pořádně hustý. Ale teď když byl pryč, tak to tady bylo vyčištěné, takže jsem si sedl do křesla. Podíval jsem se na hodiny, které visely v rohu místnosti a ukazovaly půl deváté.

Obrátil jsem pozornost ke své rozečtené knize. Byla mnohem více zajímavější, než dům plný lidí, které upřímně nemám rád. Nevím, čím to je, ale kouzelnický svět jde ke dnu. Už neslaví jejich vlastní svátky, jsou předsudky proti magickým tvorům a řeší se čistota krve. Myslím, že brzy tenhle svět padne.

,,Harry!" uslyšel jsem výkřik Ginny. Byla v knihovně a pravděpodobně mě hledala. Mlčel jsem. Neodpovídal jí. Stejně by mě nenašla. Po chvíli odešla. Vypadá to, že mě všichni hledají. Ale já toho už mám dost. Odložil jsem knihu a nenápadně vyšel z místnosti do knihovny.

Tam jsem si zalezl do nejvzdálenějšího rohu. Vepředu totiž byla Hermiona. Určitě si zase četla. Použil jsem kouzlo, abych se udělal neviditelný a opustil jsem knihovnu.

Šel jsem do mého pokoje. Tedy do pokoje mě a Rona. Zviditelnil jsem se a lehl si na postel. Ruce jsem si dal za hlavu a koukal jsem na strop. Měl jsem toho hodně k přemýšlení. Hlavně, jak se zbavit tohoto života. Života Harryho Pottera. Už dlouho se mi to nelíbí. Letos to ukončím. To si slibuji.

,,Kde jsi byl, Harry Pottere!?" vykřikl dívčí hlas ode dveří. Ginny. Dělal jsem že ji neslyším. Třeba odejde, i když na to bych moc nesázel. Je to urputná zlatokopka. A to jsou ještě milá slova. Znám i horší.

,,Posloucháš mě vůbec!" zakřičela mi u ucha.

,,Přestaň mi křičet u ucha." odpověděl jsem klidně, ale s výhružným tónem. Už jsem jí měl dost.

,,Kde jsi byl?" zeptá se naštvaně.

,,Zrovna tobě do toho nic není." odsekl jsem.

,,Harry...." nedokončila.

,,Nestarej se o mně!" vykřikl jsem naštvaně a rychle odešel z pokoje. Šel jsem po schodech dolů, proběhl jsem chodbou a otevřel jsem vchodové dveře. Vyběhl jsem ven a utíkal jsem. Když jsem byl v bezpečné vzdálenosti od domu, dal jsem si zpět svůj vzhled a změnil jsem si oblečení. Teď už mě nikdo nepozná.

V klidu jsem se procházel Londýnem. Bylo mi jedno, jestli mě Řád hledá. Jediné, co chci, je moje svoboda. Dostanu ji, i kdybych měl Brumbála zabít. To by nebyl problém. Jsem už od své proměny v upíra vrah.

Došel jsem až k Big Benu. Bylo pěkné počasí, takže zde bylo spousta lidí. Plno lidí se za mnou otáčelo. Kvůli mým vlasům. Nevadí mi to, jsem na to zvyklý. Šel jsem do zapadlé uličky a odtamtud jsem se přemístil. Do své vily.

Moje vila byla kousek od Cambridge. Byla to stará budova. Nechal jsem ji postavit na začátku 11. století. Strávil jsem v Anglii hodně let a musel jsem někde bydlet. Navíc se mi tato část Anglie vždy líbila.

Vešel jsem do svého domu a hned mě ovinula starověká vůně. Cítil jsem všechen ten starý nábytek. Konečně jsem se cítil jako doma. Tak mi to chybělo. 

Lehl jsem si na pohovku a konečně jsem si oddechl. Na pár hodin jsem měl svůj klid. To, co mi scházelo 15 let. Stále nechápu, co mě to tehdy popadlo. Asi jsem chtěl po dlouhé době okusit život s rodiči. Ale teď toho lituji. Těším se až se to vše vrátí do normálu a stane se to, jakmile porazím Voldemorta. Teď jsem více než odhodlaný dokončit ho do konce tohoto školního roku. A to se stane. Kvůli mé vlastní svobodě.