Původní

17. Kapitola

4.10.1995

Poslední dny uběhly více méně stejně. Hodiny OPČM se nijak nezměnily a Umbridgeová se objevila na několika dalších hodinách, aby udělala inspekci. Jinak vše probíhalo normálně. Jen jsem měl poslední dny pocit, že Hermiona něco vymýšlí a neměl jsem z toho dobrý pocit. A taky jsem měl pravdu.

Flashback:

27.9.1995

,,Chci se tě na něco zeptat, Harry." zeptala mě v pátek večer, když jsme seděli v knihovně a dělali úkol do lektvarů.

,,Na co?" zeptal jsem se, aniž bych vzhlédl od pergamenu.

,,Myslel jsi na tu obranu proti černé magii?" 

,,Ovšem." přikývl jsem a přemýšlel, kam s tím jde.

,,No, já s Ronem jsme měli nápad..." Ron po ní střelil vyplašeným a zároveň výhružným pohledem a ona se něj jen zamračila, než pokračovala: ,,No dobře, dobře, tak tedy ten nápad, co jsem měla já – že bys nás mohl učit." Nic jsem jí na to neřekl. Měl jsem vědět, že něco takového navrhne.

,,Myslíš, že je to dobrý nápad?" vložil se do toho Rick.

,,Samozřejmě, že ano." řekla Hermiona a vypadala uraženě, že vůbec něco takového navrhl.

,,Nemyslím si, že je to dobrý nápad." řekl jsem.

,,Mně to připadá jako dobrý nápad." řekl Ron a Hermiona se na něj podívala vděčným pohledem.

,,Harry, jsi v obraně hodně dobrý. Loni jsi byl jediný, kdo se dokázal absolutně ubránit kletbě Imperius, umíš vykouzlit Patrona a dokonce umíš i spoustu jiných věcí, které nedokážou ani dospělí a už hotoví čarodějové. " řekla mi Hermiona.

,,Hermiono, to že něco umím, neznamená, že dokážu učit." poukázal jsem. A byla to pravda. To že jste v něčem dobří, neznamená, že to můžete vyučovat.

,,Harry, myslím že bys to zvládl." řekla mi.

,,A to jen vás tři?" zeptal jsem se, abych si v tom udělal trochu jasno.

,,Totiž," zatvářila se trochu nejistě, ,,víš... Jen prosím tě nezačni zase vyvádět, Harry... Já si vážně myslím, že bys měl pomáhat každému, kdo se chce něco naučit. Jde nám přece o to, abychom se uměli ubránit V–Voldemortovi. No tak, Rone, nedělej scény! Nepřipadalo by mi fér, kdybychom tu šanci nenabídli i ostatním."

,,Pomátla ses?!" vyjekl jsem. ,,Já nemůžu nikoho učit! Nemám na to vlohy!"

,,Harry, zvaž to ještě." nařídila mi.

,,Navíc," přidal se Rick, ,,pochybuji o tom, že by se někdo jiný chtěl nechat učit zrovna od Harryho. Po těch letních článcích, ho považují za cvoka a hledače pozornosti."

,,No, možná by vás překvapilo, kolik lidí by bylo ochotno poslechnout si, co jim můžeš říct," naléhala dále Hermiona.

,,Prostě ne, Hermiono." snažil jsem se jí utnout.

,,Harry, uvažuj o tom." přesvědčovala mě.

,,Rozmyslel jsem se, že ne." řekl jsem rázně. Sebral jsem si svoje věci a opustil knihovnu.

Konec flashbacku

Tímto to ovšem neskončilo. Ještě včera večer se mě snažila přesvědčit, abych do toho šel. Jenže já neustoupil. Byl to totiž jen plán na to, aby vznikla katastrofa.

Ale i po nepříjemném včerejším večeru, jsem se na dnešek těšil. Šli jsme totiž do Prasinek. I přesto, že se mi to nelíbilo, šel jsem s mými 'přáteli' a samozřejmě s Rickem. Z toho, co jsem viděl, se Hermioně a Ronovi nelíbí, že jsem se s ním 'spřátelil'. Nejspíš to kazilo Brumbálův plán. A z toho jsem měl velikou radost.