Původní

1. Kapitola

31.7.1995

Byl to den mých falešných narozenin. Seděl jsem v parku, ve své pravé podobě. Lidé na mě koukali, kvůli mým modrým vlasům. Vím, že to zní divně, ale modrá barva je moje přirozená. Narodil jsem se s modrými vlasy. Sám nevím jak.

Dnes bych se taky měl vrátit do kouzelnického světa. A do podoby Harryho Pottera. Vůbec nevím, co mě to před patnácti napadlo, vydávat se za člověka. Poznal jsem sice další lidi, ale nelíbí se mi, jak se mnou zachází. Jako se zbraní a s člověkem, kvůli kterému dostanou slávu. Anebo mě vidí jako mého adoptivního otce. Teda ne že by to věděli.

Seděl jsem na lavičce v parku a koukal na nebe. Bylo modré a bez mraků, což byla výjimka. V Anglii není zrovna nejlepší počasí. Ale zase je fajn si připomenout typické anglické počasí. Vždy jsem měl Anglii rád. Ale naposledy jsem se tady stavil před dvěma stoletími. A teď jsem tady patnáct let. Bydlím se sestrou adoptivní matky. Radši bych byl ve své vile, kterou zde vlastním. Já se vlastně ztrácím v tom, jaké nemovitosti mám. V oblíbených zemích mám vilu, v ostatních byt. A jednu vilu vlastním právě v Anglii. Všechny své památeční věci však mám ve vile v rodném městě. Mystic Falls. Všechny věci, které jsem si koupil či dostal v průběhu let, jsem si tam schoval. Taky tam mám obrovskou knihovnu, s knihami z různých století. Věci by se daly prodat za několik miliard, ale já tu potřebu nemám. Za prvé jsou to památky a za druhé jsem hodně za vodou. Samozřejmě to schovávám. I bez jmění rodiny Potterů mám miliardy. V průběhu let jsem si vydělal dost peněz. A myslím, že celé mění Potterovy rodiny na někoho přepíšu. Jen nevím na koho.

Podíval jsem se na nebe a povzdechl si. Musím se vrátit. Ale nechce se mi. Takže jsem vstal z lavičky a šel jsem se projít.

Procházel jsem se parkem a následně se stavil i na jídlo. Věděl jsem, že v domě Dursleyových žádné jídlo nedostanu, tak jsem se musel najíst jinde. Moc mi to nevadí. Vaření Petunie není skvělé a vlastně ani moc dobré. Vlastně jsem rád, že to nemusím jíst.

Dal jsem si vzhled Harryho a vešel jsem do toho domu hrůzy. Petunie byla v kuchyni a Vernon koukal na televizi a nadával u toho. Upíří rychlostí jsem vešel do své ložnice. Pokud se tomu však dá říkat ložnice. Byla tu stará postel, malá skříň a stůl. Jak z nějakého hodně chudého sirotčince.

Mávl jsem rukou a kouzlem sbalil všechny věci. Věděl jsem, že přijdou o půlnoci. Upřímně nerozumím jejich důvodům.

Posadil jsem se na postel a dal si hlavu do dlaní. Měl jsem toho dost. Nikdy jsem se necítil jako vězeň. Nikdy. Vždy jsem byl volný a nikdo mi neříkal, co mám dělat. Maximálně rodiče, ale ti už jsou po smrti. Abyste to pochopili, tak letos mi bylo 10 215 let. Jsem nejstarší člověk na planetě. Bez rodičů už jsem 10 195 let. Prožil jsem toho hodně. Vznik civilizace, války a spousty dalších věcí. Ale nikdo neví, jak jsem starý, a tak mi to i vyhovuje.

Ze zdola se ozvalo silné prásknutí dveří. To mě vytrhlo z myšlenek. Dudley se pravděpodobně vrátil domů. Nechtěl jsem se s ním potkat. To byl důvod, proč jsem zůstal v tom málem pokoji.

Během čekání na půlnoc jsem dělal plno věcí. Převážně jsem si četl různé knihy. Většinou byly napsány v latině. Bylo fajn si připomenout nějaké mrtvé jazyky. Ale abych se přiznal, tak nejradši mám starořečtinu. Byl to kdysi velmi populární jazyk. Škoda, že už se nepoužívá.

Když odbyla půlnoc, tak do tohohle pokoje přišli členi Fénixova řádu. Byly to Remus, Moody, Pastorek a Tonsková.

,,Co tady děláte?" snažil jsem se znít překvapeně.